Jedním z nejzajímavějších přírůstků z posledních let do muzejní knihovny je dílo jičínského rodáka, astronoma Gustava Grusse, Z říše hvězd. Kniha je napsána podle vzoru Newcomba a Engelmanna, ale uchovala si osobitý ráz, původnost pramenů a jejich zpracování. Kniha Z říše hvězd se svými 773 stranami je plná ilustrací, příloh a tabulek a ještě ve 30. letech 20. století platila za nejlepší českou populární publikaci o astronomii. Toto rozsáhlé Grussovo dílo vyšlo v roce 1896 v Praze ve vydavatelství Bursík & Kohout.

Gustav Gruss

Gustav Gruss byl skvělým matematikem, fyzikem a astronomem. Narodil se 3. srpna 1854 v Jičíně, kde také absolvoval gymnaziální studia. Poté studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. V roce 1877 se stal doktorem filozofie a o rok později dokončil vysokoškolská studia státní zkouškou pro učitelství matematika-fyzika na českých gymnáziích. V roce 1878-1879 působil jako asistent geodézie a sférické astronomie na vídeňské technice. V roce 1880 byl jmenován suplentem slovanského státního gymnázia v Brně, ale již v roce 1881 pracoval v klementinské hvězdárně.

Astronomický ústav

V roce 1892 se Gustav Gruss stává mimořádným a o pět let později řádným profesorem teoretické astronomie na české univerzitě a je pověřen správou astronomického ústavu. Zde se Gustav Gruss zabývá, spolu se svým asistentem Václavem Láskou, hlavně pozorováními proměnných hvězd s velmi významnými výsledky, díky nimž se astronomický ústav zařadil mezi přední observatoře a u nás tak vlastně začal skutečný astrofyzikální výzkum. Mezi další pozorování patřilo sledování komet, meteorů, zatmění Měsíce a další, která sloužila také k účelům pedagogickým. Gustav Gruss na univerzitě také přednášel, a to celých 25 let. Jeho přednášky se vyznačovaly důkladnou přípravou, hlubokým porozuměním problémům z odborného i historického hlediska, ale také vtipem a srozumitelností.

Na počátku 20. století začíná astronomický ústav zaostávat. Jedním z důvodů bylo nedostatečné personální obsazení, převážná část práce – organizační, pedagogická i vědecká – tak závisela na Grussovi, jehož podlomené zdraví se roku 1907 zhoršilo natolik, že nebyl schopen systematicky pracovat. V roce 1914 podává Gustav Gruss žádost o penzionování a odchází do trvalé výslužby. O osm let později, 23. září 1922, v Praze umírá.

Gabriela Brokešová

V tomto roce obdrželo muzeum od jičínské dárkyně album vydané u příležitosti slavnostního otevření nové budovy nemocnice. Jeho součástí je řada záběrů týkajících se nového objektu nemocnice. Součástí alba jsou i volně vložené fotografie zachycující MUC. J. Janečka při vyšetření a operaci. Velmi zajímavé jsou i snímky představující celý areál z letecké perspektivy.

Po první světové válce se místní obyvatelé léčili v budově chorobince, protože městská nemocnice na Novém městě, čp. 136, v roce 1908 vyhořela. Dne 21. 9. 1921 byl předložen nový projekt nemocnice na bývalém vojenském cvičišti za chorobincem. Autorem byl Ing. arch. Čeněk Musil a podle jeho plánů měla mít nemocnice pavilónový charakter. Dne 15. 12. 1922 udělila okresní politická správa povolení ke stavbě chirurgického pavilonu a dvou menších. Stavba byla zadána pražské firmě V. Nekvasila. V roce 1926 byly schváleny plány infekčního oddělení a stavba byla zadána Ing. Františku Holečkovi. Na podzim 1928 získala pražská firma arch. Michalce stavbu interního pavilonu. Nemocnice sice začala fungovat postupně, ale celkově byla činnost Všeobecné veřejné okresní nemocnice zahájena dne 19. 10. 1930.

V květnu 1927 se uskutečnilo rozdělení nemocnice na dva samostatné primariáty. Primářem interního oddělení se stal MUDr. Břetislav Augustin, MUDr. František Pelikán si ponechal chirurgické oddělení a současně vykonával funkci ředitele. Po něm se stal primářem MUDr. Bedřich Steimann, který na chirurgii přivedl řádově sestry. V roce 1933 měl Jičín deset lékařů, tři zubní lékaře, dva zubní techniky a tři porodní asistentky.

Snímky nemocnice z darovaného alba ale i další fotografie a řadu nových přírůstků, které muzeum obdrželo především od jičínských obyvatel v posledních pěti letech, bude moci jičínská veřejnost shlédnout na muzejní výstavě s názvem „Přírůstky do muzejních sbírek z let 2010 – 2015“. Výstava bude probíhat od 18. října 2015 ve výstavní chodbě muzea.

Hana Fajstauerová

Rudolf Kremlička patří k předním tvůrcům české novodobé malby. Inspiroval se starými mistry i francouzskou modernou, pokračoval v tradici českého umění, a přestože ho máme zakódovaného především jako malíře žen a ženského těla, je jeho práce mnohem rozmanitější a různorodější, plná proměn a vývojových polarit.

Kremlička se narodil 19. června 1886 v Kolíně, studoval na pražské Akademii u Vlaha Bukovace a Bohumíra Roubalíka. Jejich tvorba však nezanechala v malířově díle významnější stopy. A tak jsou výtvarné počátky Kremličkovy malby spjaty s ovzduším malířské speciálky prof. Hanuše Schwaigra, kam byl přijat v roce 1907. Po vzoru svého učitele tehdy maloval žánrově laděné práce a získával technickou zdatnost. Schwaigrův tradicionalismus obhajoval hodnoty, které moderní vývoj popíral. Kremlička stál v jakési opozici vůči svým spolužákům, nepřipojil se k vrstvě impresionistů a ani expresivní umění Munchovo ho nezasáhlo. K programovým výtvarným výbojům svých generačních druhů, kteří se prezentovali na výstavách skupiny Osma, zůstával stejně nevšímavý jako k ostatním aktuálním proudům moderního umění. V době, kdy Evropou probíhala jedna z nejpřevratnějších revolucí moderního malířství – kubismus, Kremlička studoval v Ermitáži staré mistry. Zaujal jej Tizian, Leonardova Madonna Litta, El Greco a také staří Holanďané – Goyen, Ruysdael, van der Neer.

Žánrové obrázky z venkova se sociálním podtextem vyústily v Kremličkově tvorbě vpravdě až v Mánesovskou touhu vytvořit typ zdravé venkovské ženy, jenž by měl vlastnosti národního ideálu. Svého druhu se jedná o romantismus – dobovou potřebu – obrat k venkovu – až jakýsi programový naturalismus nebo naturismus – obrat daný otevřením propasti smrti a hrůz první světové války.

Rozhodujícím impulzem k nalezení vlastního malířského výrazu bylo pro Kremličku setkání s modelem venkovské dívky z Českomoravské vysočiny v roce 1915. Akcentovala životně mládí a živočišnou smyslnost. Malíř opustil svět starých lidí, ke kterému byl dlouho přivázán tradicí Holanďanů a od této chvíle byl zajatcem myšlenky krásných forem ženského těla.

Téma ženy se napříště stalo ústředním námětem a obsahem jeho díla. V plátnech vznikajících v následných letech rozehrává svůj malířský výraz do podoby, v níž se začínají rafinovaně slučovat prvky jemného senzualismu s vitální smyslovostí. Skutečnost a tvůrčí představa vyúsťuje do svébytné malířské mluvy, prostřednictvím které dovede jako málokterý z českých malířů ztělesňovat typy vesnických dívek, postavy tanečnic odpočívající v tichu divadelních šaten či motivy žen při práci, v intimních úkonech koupání či oblékání. Ženská těla jakoby utkaná ze souzvuků perleťových šedí, něžných zelených a růžových tónů. V bohaté stupnici valérů modulovaných světlem Kremlička pojednává tvary, objemy a prostor motivu. Tu a tam lehce jednoduchou kresbou štětce zdůrazní obrys.

Kremlička vytvořil celou škálu ženských typů – od ženy, která přestavovala prostý život, práci a mateřství až k typu ztělesňujícímu sladkou intimitu krásy, hedonismu a cudnou erotiku. Obraz Věra (olej na plátně, 79 x 74 cm) z roku 1925, který vlastní Regionální muzeum a galerie v Jičíně, představuje typ soudobé sebevědomé ženy. Kultivovanost, umělecká rafinovanost, jistá dávka vyzývavosti, skrytého tajemství, ale i něhy, to jsou charakteristiky, jimiž lze tento obraz popsat. Do muzejní sbírky přešel roku 1950 od Obecní spořitelny a záložny v Jičíně.

Lenka Patková

Karel Samšiňák se narodil v Sobotce 2. ledna 1923, v krásném starém domě čp. 201, tehdy v Komenského, dnes Jičínské ulici. Nejstarším známým předkem z otcovy strany byl tesař Jan Samšiňák, který se v 17. století podílel na tesařských pracích na černínských stavbách, předkové z maminčiny strany byli libošovičtí kameníci, kteří pracovali v lažanských lomech. Otec Karla Samšiňáka byl neobyčejně zdatným obchodníkem, oba rodiče byli členy Sokola a tam se asi i seznámili. Maminka se také značně zajímala o kulturu: hrála ochotnické divadlo, zpívala a ráda četla.

V letech 1938 - 1942 studoval Karel Samšiňák na klasickém gymnáziu v Mladé Boleslavi, na maturitním vysvědčení měl připsáno ještě zvláštní uznání za úspěch na poli přírodních věd. V letech 1942 – 1944 pak studoval na Střední průmyslové škole automobilní také v Mladé Boleslavi. „K tělesné kultuře jsem měl vždycky daleko. Hledal jsem za vším nějaký účel a prostná či nářadí neměla pro mne žádnou náplň. Začal jsem sbírat. Nejprve pohledy s náměty z českých dějin…pak jsem přešel na přírodu. Herbář, brouci a pak mravenci!“ Po otevření vysokých škol v roce 1945 nastoupil na Přírodovědeckou fakultu UK do kruhu kolem parasitologa prof. Otty Jírovce, v roce 1949 byl jmenován doktorem přírodních věd. Poté pracoval jako vedoucí Okresního muzea v Děčíně. V období od 1. 11. 1951 do 8. 2. 1952 absolvoval vojenskou službu, od 8. 2. 1952 do 25. 11. 1953 pak vojenskou službu s klasifikací „E“ (tzn. politicky nespolehlivý, odvod do Pomocných technických praporů bez ohledu na zdravotní stav).

Myrmekologie (nauka o mravencích), akarologie (nauka o roztočích)

Později se začal Karel Samšiňák více zabývat roztoči. Působil jako myrmekolog a akarolog v Entomologickém ústavu ČSAV v Praze. Objevuje roztoče z čeledi Pyroglyphidae, který žije v lůžkovinách a vyvolává alergie. „Neměl jsem žádné politické, ani jiné funkce, mohl jsem se věnovat jen práci. Náhoda mi přihrála mezinárodní spolupráci na výzkumu astmatu, řada dalších náhod zajímavé problémy.“ V roce 1957 mu vyšla první kniha Klíč zvířeny ČSR.

Po nuceném odchodu z Akademie věd se mu naskytla možnost bydlení v obecním bytě v Šolcově statku, který až do znárodnění v roce 1950 patřil jeho rodině. Dům opravil a část předělal na výstavní síň. Zde pořádal výstavy výtvarného umění, kterých nakonec bylo kolem 300. Byla to také příležitost k seznámení s významnými výtvarníky, např. Maxem Švabinským, Oldřichem Kulhánkem ad. Při té příležitosti také RNDr. Samšiňák shromáždil velkou sbírku české grafiky. V letech 1973 – 1981 vydával s Vladimírem Mikulem a Jaroslavem Vitáčkem časopis Okno, v němž mj. prvně vyšly paměti malíře Vladimíra Komárka. Teprve v roce 1990 byl Šolcův statek v rámci restitucí vrácen do vlastnictví Karla Samšiňáka.

Dne 2. srpna 2008 RNDr. Karel Samšiňák, CSc. zemřel v hospici v Prachaticích. Za svého života byl členem několika spolků: Česká společnost entomologická, Česká parazitologická společnost, Spolek sběratelů a přátel ex libris, Spolek českých bibliofilů, Vlastenecko-dobročinná obec baráčnická, Společnost bratří Čapků, Klub sběratelů kuriozit, Klub bývalých příslušníků PTP ad.

V roce 2008 daroval RNDr. Karel Samšiňák, CSc. do Regionálního muzea a galerie v Jičíně své celoživotní dílo. Jednotlivé fotografie byly digitalizovány, grafika a písemný materiál byly jednotlivě popsány a zpracovány do muzejního programu a staly se součástí sbírek jičínského muzea.

Jana Kořínková