K nejvýraznějším jičínským fotografům patří Josef Picek, který se narodil 16. listopadu 1849 v Českém Dubu a zemřel v šedesáti šesti letech 2. července 1915 v Jičíně.
    
K fotografickému řemeslu se dostal díky rodinnému zázemí. Jeho otec Jan Picek byl prvním trvale usazeným fotografem v Hořicích († 14. 4. 1899 ve věku 80 let). Dne 15. dubna 1873 zveřejnilo periodikum Krakonoš inzerát informující o otevření fotografického salonu dokonalými aparáty opatřeného. Prvním působištěm Josefa Picka byla zahrada Huga Spáleného v tehdejší Lipové ulici, tj. parcela dnešního domu čp. 185 v Havlíčkové ulici. Tehdy se zde nacházela rozsáhlá zahrada náležející k rohovému domu čp. 39. Stával tu zahradní domek, ve kterém byl umístěn Pickův první ateliér. V roce 1881 zakoupili manželé Josef a Marie Pickovi v dražbě dům čp. 45 na Husově ulici. V srpnu již Josef Picek inzeroval, že došlo ke změněně působiště jeho živnosti. Za šest let přistavěli ke svému domu ohradní zeď a verandu. Se svým synem Jaroslavem Pickem, který své odborné vzdělání získal v Paříži a Vídni, zřídil na přelomu století odbočku svého závodu v Praze, na Eliščině třídě. Je pravděpodobné, že pražskou filiálku vedl Jaroslav, který později provozoval svou živnost v Charkově na Ukrajině. Podobná expanze fotografa do hlavního města se týkala jen mimořádně úspěšných a ambiciózních fotografů.

Místní noviny vynášely vysoké odborné renomé Josefa Picka, který se řadil na úroveň předních fotografických závodů té doby. Tyto chvalozpěvy potvrzuje mj. Pickova účast na Jubilejní zemské výstavě v Praze v roce 1891, které se účastnil se svým souborem snímků Českého ráje. V Pavilonu českých turistů vystavoval společně s Jindřichem Eckertem. Na tuto výstavu byla přizvána jen hrstka regionálních fotografů a Picek zde působil vedle takových jmen jako Jindřich Eckert nebo Jan Langhans. Na zadní straně svých fotografií poté uváděl i další svá ocenění, tj. druhá cena stříbrná medaile, právě z Jubilejní výstavy. Na výstavě prezentoval výhradně platinotypie v archové a kabinetní velikosti. Platinotypie se podobaly kvalitní ocelorytině, byly měkké, bez lesku a trvanlivé. Jednalo se o fotografickou techniku, kde je obraz vytvořen vyloučenou kovovou platinou. Řadí se k ušlechtilým fotografickým tiskům a užívala se v letech 1885–1918. Fotografie měly nádherně syté tóny s vynikající kresbou ve stínech. Chválu na jeho umění přinesla i řada odborných časopisů a také Národní listy. Jeho ateliér pracoval s moderními přístroji a nabízel v Jičíně před 1. světovou válkou nejkvalitnější fotografické služby. Na zadních stranách svých fotografií prezentoval mnohá svá ocenění, mimo jiné stříbrné státní ocenění. V prestižním díle Letem českým světem z let 1896–1898 měl Josef Picek tři fotografie. Jeho fotografie se vyznačují brilantní čistotou a ostrostí záběru.

V domě čp. 45 na Husově třídě působil již před rokem 1881 hostinec. Poté, co jej Josef Picek v roce 1881 zakoupil, byl zvaný podle svých majitelů „U Picků“. Hostinec byl vykreslen v silvestrovské příloze Krakonoše 31. 12. 1885, kde byly zpodobněny přední jičínské restaurace a hotely. „Ten Pickův hostinec zaslouží eminenc neb tam jak na drátku jde všecko v pořádku, tam lze si zavýsknout, též dát se vyblejsknout buď se svou skleničkou neb s opičkou.“ V Pickově hostinci se na přelomu 19. a 20. století scházela vybraná jičínská společnost. Podvečerní schůzky se konaly „u stolu pravdy“ každodenně od 17 do 19 hodin. „Pobesedování v pestrém kruhu bývalo nenucené, přátelské s vyloučením debat politických a záležitostí obce“ (popis ze zadní strany fotografie). Předsedou společnosti byl JUDr. František Lohař, zemský advokát, prvním místopředsedou Ferdinand Machačka, ředitel učitelského ústavu. Klientela hostince se často stávala zákazníky Pickova fotoateliéru.

Josef Picek je autorem snímků jičínských starostů (celou posloupnost dokončil později další jičínský fotograf Václav Vraný), živnostníků, lékárníků, advokátů, umělců, profesorů, významných jičínských rodin apod. Kabinetky také zachycují vojáky 11. pěšího pluku zemské obrany. Kromě jednotlivců najdeme na jeho snímcích i skupinové záběry studentů jičínských škol, živnostenských společenstev, jičínských kulturních i sportovních spolků. V roce 1900 byly vystaveny ve výkladní skříní Paškova knihkupectví velké plytinotypie Fr. Lepaře, Fr. Ondříčka, Bedřicha Křídla a řady dalších. Jeho reklamy v místních novinách nabízely fotografie zvětšené, až v životní velikosti, dále snímky v olejových barvách, přirozeně a věrně malované, pořízené levně, ale také emailové podobizny, chromofotografie (kolorovaná portrétní fotografie složená ze dvou na sobě ležících fotografií: vrchní je zprůhledněná, spodní kolorovaná), nesmyvatelné podobizny na porcelánu apod.

Neopakovatelné jsou záběry Valdštejnova náměstí. Na jeho snímcích jsou ještě zachyceny dvě kašny z dílny Jana Suchardy. Druhá, ozdobená sochou Neptuna, byla odstraněna v roce 1894. Kromě těchto snímků a kopií neautorizovaných fotografií tyto záběry již žádný jiný fotograf ve svém díle nezachytil. Zachycená jičínská zákoutí, která ztvárňují již neexistující Jičín, jsou vedle záběrů Antonína Brožka, tím nejcennějším prostředkem k dokumentaci a popisu ulic a lokalit v Jičíně a okolí. Fotografie z Pickova ateliéru zachycují Jičín na přelomu 19. a 20. století. V jeho díle se dají vysledovat logické celky, které přesně dokumentují stav jičínských škol, památek, náměstí, kostelů apod. Věnuje se například velmi detailně záběru z věže novoměstského kostela na Staré Město. Tento prostor zachytil v několika časových etapách. Dosud nedoceněné zůstávají Pickovy záběry Prachovských skal, odkud pořizoval od poloviny 80. let 19. století rozsáhlé cykly kabinetek i větších formátů. Kabinetky signoval slepotiskem, později užíval zdobnou litografickou výzdobu. Zachytil i mnohé dominanty Českého ráje jako hrady Kost, Trosky, Pařez, zámek Humprecht.

Josef Picek měl se svou ženou Marií Janderovou z Hořic tři dcery: Boženku, Růženku, Marii a  dále dva syny, Jaroslava a Jindřicha, který se stal naopak inženýrem. V roce 1900 zdědil Josef Picek po své manželce druhou polovinu domu. Po jeho smrti si dům dělily po třetinách dcery: Božena a Růžena Pickovy a Marie, provd. Vordrenová.

Josef Picek zemřel v roce 1915 po delší nemoci ve věku 66 let na marasmus (zchátralost) a zánět jater. V této době byl již vdovcem. V Jičínských novinách se tehdy objevila následující zpráva: „Chvalně známý fotografický ateliér i restaurace těchto dnů zesnulého majitele p. Josefa Picka budou i nadále rodinou zvěčnělého vedeny vlastní režií k plné spokojenosti svých příznivců, jakož i veškerého obecenstva.“ Po smrti Josefa Picka si ateliér najal na krátkou dobu fotograf Eugen Pokorný.

                                                                                                                            Hana Fajstauerová

O výzkumu archeologické lokality Slatinky ležící asi půl kilometru východně od vsi Slatiny, který prováděli archeologové jičínského muzea ve spolupráci s dr. Petrem Šídou, jsme informovali čtenáře Hurá, Muzeum! v prvním čísle letošního ročníku. Tentokrát se na tuto lokalitu zaměříme díky pozoruhodným nálezům, které zde dokládají aktivitu našich předků již před více než 15 000 lety.

Zemní práce související s dostavbou střediska živočišné výroby odkryly při jihovýchodním okraji staveniště koncentraci kamenné štípané industrie. Jedná se o soubor několika set kusu silicitových (pazourkových) čepelí, úštěpků a drobných šupin. Povrch i hrany pazourků mají bělavou vrstvu v důsledku zvětrávání (tzv. patinu), která je jednou z indicií o poměrně vysokém stáří zpracování (štípání) tohoto materiálu. Většina těchto artefaktů je dílenským odpadem, který vznikl pří výrobě nástrojů; vlastních nástrojů zde bylo minimum.

Další indicií svědčící o vysokém stáří nálezů je jejich pozice ve vrstvách zemin. Nacházely se pod spodní neporušenou hranicí holocenních půd ve svrchní vrstvě spraše. Spraš je prachová zemina, navátá větrem, typicky světle okrové barvy. Spraše vznikaly v dobách ledových, kdy probíhalo silné mrazové zvětrávání hornin až na prach. Ten byl unášen větrem na velké vzdálenosti a usazován na svazích a v údolích. Pazourkové artefakty se tedy dostaly do této vrstvy ještě před ukončením usazování spraše poslední doby ledové, tedy před více než 15 000 lety. Protože byly artefakty spraší také překryty (cca 10 cm), musíme počítat ještě s o něco starší datací. Na vysoké stáří nálezů ukazuje také jejich tvar a zpracování, které zařazujeme do technokomplexu pojmenovaného gravettien (podle významné lokality La Gravette ve Francii).

Výjimečnost nálezu spočívá v možnosti prokázání lidských aktivit v období, kdy jsou v Čechách velice nepříznivé podmínky pro živobytí. V období před 20–18 tisíci lety vrcholilo výrazné arktické ochlazení, které proměnilo prostor Čech v nehostinnou subarktickou pustinu, pouze v nížinách v tundru nebo lesotundru. Doklady lidských aktivit jsou v tomto období velice vzácné. Celkového počtu takových lokalit se dopočítáme s pomocí deseti prstů.

Ale jak nezávisle potvrdíme stáří nálezů? Bohužel se nám nepodařilo nalézt žádný dřevěný uhlík nebo úlomek zvířecí kosti, který by nám umožnil použití radiokarbonové metody. Ačkoliv jsme nálezovou vrstvu spraše pečlivě prosévali a proplavovaly s pomocí síta o velikosti ok 0,25 mm, nenalezli jsme žádný pozůstatek organického materiálu. Odebrali jsme však vzorky pro metodu OSL datování (optically stimulated luminescence – opticky stimulovaná luminiscence). Materiálem vhodným k datování touto metodou jsou mikrozrnka křemene, kterých je v nálezové sprašové vrstvě více než dost (jde o jednu z hlavních složek).

Prozatím ale celou kauzu uzavíráme tvrzením, že se jedná o soubor artefaktů, datovaných podle jeho charakteru a pozice ve vrstvách zemin do okruhu tzv. epigravettienu vázaného na glaciální maximum.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Radek Novák

Asi půl kilometru východně od vsi Slatiny na Jičínsku leží zemědělský areál Slatinky. Zde v těsné blízkosti bioplynové stanice započala loni na podzim dostavba střediska živočišné výroby. Rozsáhlé staveniště postupně prozrazovalo historii této pozoruhodné lokality na mírném svahu nad říčkou Cidlinou.

K četným pracovním povinnostem jičínských muzejních archeologů tak přibyly další pozoruhodné starosti. Nejstarší mimořádně vzácné nálezy dokládají přítomnost lovců z období mladého paleolitu (starší doba kamenná), dále pohřebiště ze sklonku eneolitu (pozdní doba kamenná), sídliště z doby halštatské (starší doba železná) a doby laténské (mladší doba železná). Každá skupina těchto nálezů je mimořádně zajímavá a obsahuje pozoruhodné nálezy. Následující řádky čtenáře seznámí pouze s pozůstatky hrobů z eneolitu, které většinou připisujeme kultuře se zvoncovitými poháry.
Celkem jsme zjistili 6 kostrových hrobů. Kosterní pozůstatky byly spíše špatně zachovalé, výjimkou jsou lépe zachovalé hroby označené č. 527 a 529. První odkrytý hrob č. 513 (obr. 1) obsahoval bohatou pohřební výbavu zemřelého, ale kosti se až na několik zubů a fragmentů lebky nezachovaly. Pozůstalí vložili pohřbené ženě k nohám keramickou mísu (č. 1), přeslen (č. 5) a džbánek (č. 2), za zády měla konvici a přibližně u pasu pazourkovou srpovou čepelku. A proč si myslíme, že se jedná o ženu? Několik fragmentů zubu dokládá polohu těla zemřelé. Tělo bylo vzhledem k velikosti hrobové jámy ve skrčené poloze, orientované hlavou k jihu a nohama k severu. Lidé kultury se zvoncovitými poháry pohřbívali takto právě ženy, muže naopak. Čili: ženy na pravém boku, hlavou k jihu - nohama k severu a pohledem směřujícím k východu; muži na levém boku, hlavou k severu - nohama k jihu a pohledem směřujícím taktéž k východu. Mrtví vždy hledí k východu.
O něco lépe byly zachovány kosti v sousedním hrobě č. 514 (obr. 2). Zde byla zachovalá lebka, fragmenty kostí horních a dolních končetin. Poloha zemřelého prozrazuje, že se jednalo o muže, kterému pozůstalí vložili do hrobu mísu (č. 1) a džbánek (č. 2). Zajímavý je také fakt, že tento hrob ležel v ose, jen asi 2 m severně od předešlého hrobu č. 513.
Téměř kompletní kostra se zachovala v hrobě označeném č. 527 (obr. 3). Zde bylo tělo opět ve skrčené poloze položeno na pravý bok, hlavou k jihu. V klínu mezi stehenními kostmi a kostmi bérců byla nalezena mísa a uvnitř ještě džbánek. Dle polohy těla usuzujeme, že se jednalo o ženu. Nedaleko, opět v ose hrobu, byl zjištěn hrob č. 529 (obr. 4) s dobře zachovalou kostrou, který přisuzujeme opět ženě. Bohatou pohřební výbavu v podobě džbánečků a konvice měla pohřbená uloženou za zády.
Další hrob označený č. 596 (obr. 5) byl opět špatně zachovalý. Pozůstatky lebky, páteře a horních končetin nám dovolují určit polohu těla: skrčené na pravém boku s hlavou přibližně k jihu. Pohřební výbavu připomíná několik keramických střepů nalezených za hlavou zemřelé. Všechny výše popsané hroby ležely přibližně v jedné ose s různými rozestupy a tvořily jednu skupinu. Původně byly jistě kryty mohylami, které se v důsledku postupné eroze nedochovaly.
Další hrob označený č. 584 ležel více na západ a obsahoval pouze pozůstatky zubů a horní končetiny. Orientace zemřelého je odhadována odlišně od předešlých. Zemřelý byl vybavený kamennou sekerkou. Je možné, že hrob náleží kultuře se šňůrovou keramikou.
Mnohem více informací o tomto pozoruhodném nálezu budeme znát až po dokončení antropologického rozboru kosterních pozůstatků. Pokud to zachovalost kostí dovolí, dozvíme se více o skutečném pohlaví pohřbených jedinců, jejich věku dožiti, popřípadě jejich zdravotní stav. Další důležité informace přinese rozplavení hliněné výplně hrobů a izolování rostlinných makrozbytků a dalších nálezů. Výzkum pohřebiště kultury se zvoncovitými poháry (ca 2500 – 2300 př. Kr.) tedy stále probíhá v laboratořích. Na závěr zbývá dodat, že podobný nález byl na Jičínsku učiněn naposledy před 2. světovou válkou.   
                                                                                                                                                              Radek Novák

Jako každoročně, měli i letos účastníci akce Vítání ptačího zpěvu možnost zaslechnout hlas slavíka obecného (Luscinia megarhynchos). Zpěv tohoto druhu je přímo pojmem, se kterým se setkáváme v mnohé básni či próze. Jeho zpěv však můžeme právě touto dobou slyšet v naší přírodě poměrně běžně a na mnoha místech. Vyhovují mu zejména husté porosty v blízkosti rybníků a řek, v Jičíně se vyskytuje v okolí rybníků Hádek a Šibeňák nebo podél toku Cidliny.

Zatímco svým hlasem se slavík řadí mezi ptáky unikátní, zjevem je to pták poměrně obyčejný. Je velký jako vrabec, hnědý, s rezavě zbarveným ocasem. Nápadné jsou jeho velké oči, které nám napovídají, že je to pták aktivní i za šera či v noci. Pokud se nám podaří slavíka zahlédnout, bývá to často v poloze se svěšenými křídly a poloroztaženým ocasem.

Slavík obecný zimuje v rovníkové Africe, odkud přilétá začátkem května. Samci vyhledávají své staré okrsky a označují je zpěvem, a to ve dne i v noci. Noční zpěv je díky ztichnutí lidského ruchu i zpěvu ostatních ptáků výraznější. Hnízdo staví samička, a to na zemi, či v hustém křoví jen do 1,5 m nad zemí. Snáší 5 – 6 olivově zelených vajec, na kterých sedí cca 13 dní. Po dalších 11 – 12 dnech mláďata hnízdo opouštějí. Mladí samečkové se musí zpěvu naučit a právě v srpnu můžeme zaslechnout jejich první pokusy o zpěv. Koncem srpna či začátkem září ptáci odlétají na zimoviště. Slavík je pták hmyzožravý, hmyz loví na zemi. Koncem léta se přiživuje i na různých bobulích.

Kromě slavíka obecného se v České republice vyskytuje též slavík modráček (Luscinia svecica). Jak napovídá jeho název, poznáme ho podle modré skvrny na prsou s malou bílou skvrnkou uprostřed. Svým způsobem života se velice podobá slavíku obecnému.

Počty slavíků se v Čechách v průběhu let měnily. Je těžké říci, zda-li úbytek slavíků, trvající až do 50. let 20. století a popisovaný i v odborné literatuře, byl způsoben nadměrným lovem, či zde byly další důvody, např. ve změnách krajiny a nabídce potravy. Negativní vliv na populace slavíků měl i jejich lov v zemích jižní Evropy, přes které ptáci táhnou na zimoviště v Africe. Zde se slavík lovil a bohužel občas i dnes loví jako pochoutka. Nejvyšší početnosti dosáhli slavíci v České republice v letech 1995 – 1997, od té doby jejich stav opět mírně poklesl. Hlavním důvodem je nyní likvidace jejich přirozeného prostředí – druhově bohatých lesů s hustým podrostem křovin.

Ve sbírce RMaG v Jičíně se nachází pouze makropreparáty slavíka modráčka (viz foto). Slavík obecný je ve sbírce zastoupen pouze vajíčkem.
 

Mgr. Petra Zíková