Soubor nábytku čítá ve sbírkách jičínského muzea na 290 kusů, z toho asi polovinu představuje malovaný a intarzovaný nábytek lidových vrstev obyvatelstva 19. a počátku 20. století z oblasti Podkrkonoší, Českého ráje a Sobotecka. Málokterá skříň, židle či truhla však má podchycen svůj původ a příběh tak, jako lidová malovaná postel z Paličkova statku čp. 9 ve Studeňanech.

Zdá se, že je to celkem banální věc, taková postel! Dodnes jsou nedílnou součástí každé domácnosti. To však neplatí pro lidový nábytek z 19. století. Zde je právě zajímavým faktem již to, že se zachovala. Běžně se totiž dochovaly především nákladné, bohatě zdobené skříně a truhly, které byly reprezentativní součástí výbavy. Postele a další kusy nábytku patřily totiž k užitkovému vybavení domácnosti, který se tak nešetřil a postupně se zničil. Postele tvořily podstatnou součást výbavy, bývalo jich hodně, ale časem se opotřebovaly a dodnes se dochovaly jen ve velmi skrovném počtu. Do lidového prostředí pronikal tento nábytkový kus pomalu, a to až v průběhu 17. – 19. století. Ve světnici stávala postel pro hospodáře a hospodyni. Podle zvyku si ji hospodyně přinášela do nové domácnosti jako součást věna spolu s parádní skříní a truhlicí. Taková výbava byla bohatě zdobená ruční malbou, intarzií či řezbou.

Ve 2. polovině 19. století se ve vesnických domácnostech začaly objevovat postele městského rázu, fládrované a tvarované podle dobového uměleckořemeslného stylu, často jako součást celé nábytkové soupravy. Tyto změny vybavení interiéru šly často ruku v ruce s přestavbami domu, které probíhaly především na přelomu 19. a 20. století. Ložnice pak zevšeobecněly v průběhu 20. století. O to více je pak vzácností dochovaná původní lidová malovaná postel.

Postel ze Studeňan pochází z období kolem roku 1830 a objevil ji Jiří Trejbal, dlouholetý správce národopisného oddělení jičínského muzea a oddaný vlastivědný pracovník, při terénním výzkumu statku čp. 9 ve Studeňanech. Výsledky bádání včetně kresebné dokumentace publikoval již roku 1940 ve Sborníku Musejního spolku v Jičíně a z jeho výzkumu pochází také akvarelová studie této postele. Zachytil tak historii statku od roku 1833 až do 40. let 20. století spolu s jednotlivými majiteli, stavebními zásahy a podařilo se mu získat pro muzejní sbírky řadu dalších předmětů, včetně svatebního oděvu nevěsty (Barbory Bajerové, rozené Veselé ze Slatin) z roku 1848. Postel do sbírek darovala roku 1940 paní Frýbová, která ze statku pocházela. Pravděpodobně byla sestrou Anny Paličkové, majitelky statku.

Podle záznamu v Inventáři krajinského muzea v Jičíně je postel zapsána pod číslem 5451 (v nové přírůstkové knize pod číslem 1101/89, E96/VII). K posteli je také připojen autentický, Trejbalem ručně psaný štítek z papírového kartonu, který obsahuje informace o původu, dataci a dárci předmětu.

Vyrobená je z měkkého dřeva, pravděpodobně zručným tesařem, který se na výrobu nábytku specializoval, a sestává ze dvou čel a dvou postranic. Čela postele s ozdobně vyřezávaným okrajem stáčeným ve středech do volut jsou zapuštěna do dvou plasticky profilovaných sloupků, postranice jsou obdélníkové, s vrchní a spodní profilovanou lištou, u hlavové časti nastavené plastickou profilací. Rozměry odpovídají tehdejším zvyklostem i velikosti lidské postavy. Postranice mají délku 179 cm a šířka obou čel se pohybuje od 105 cm u předního čela a 110 cm u hlavové části. Výškově jsou čela v přední části 80 cm a v zadní 88 cm.

Celá postel je malovaná, na zeleném podkladu jsou na postranicích červené obdélné kartuše s jednoduchými rostlinnými rozvilinami. Čela mají kartuše pětiúhelníkové, uvnitř červené, s okrovým rámováním, uprostřed s klasicizující rozetou zdobenou zelenými festony a bílými stuhami.

Barevné ztvárnění odkazuje na dílnu působící v oblasti Českého ráje, nebo v okolí Sobotky, kde působil Vincenc Hořejší, který vytvářel zcela originální typ nábytku ve stylu pozdního empíru. Některé z jeho skříní a truhel nesou zelený podklad s okrovými kartušemi. Jednotlivé kusy však zdobil bohatým rostlinným dekorem a známými stavbami, či postavami světců.

Malba je na posteli značně zašlá a poškozená, o to cennější je Trejbalova akvarelová studie pro možné restaurování.

Hana Macháčková

Přestože pro běžného pozorovatele je myš jako myš, rozdělují odborníci čeleď myšovitých na osm, u nás se vyskytujících, rodů. O tom nejmenším – rodu myška se zástupcem myška drobná - jsem již psala v souvislosti se sbírkou hnízd. Dnes si povíme něco o dalším z nich – o rodu myšic (Apodemus).

Rod myšice zahrnuje v České republice čtyři původní druhy: běžnou myšici křovinou a myšici lesní a vzácnou, u nás ve východních Čechách se nevyskytující, myšici temnopásou a malokou. Ve všech čtyřech případech se jedná o myšovité hlodavce o velikosti 90 až 123 mm, přičemž největším druhem je myšice lesní. Od myši domácí se myšice liší  nápadně velkýma očima a šedohnědým až rezavohnědým zbarvením zad a výrazně světlejším břichem. Rozdíl ve zbarvení mezi myšicí křovinnou a lesní je velmi malý, jako hlavní rozlišovací znak se udává více ostré rozhraní mezi rezavým hřbetem a bílým břichem u myšice lesní. Odborníci ale oba druhy bezpečně odlišují jen po změření délky ucha a zadní tlapky. Místem výskytu myšice jsou lesy, křoviny, meze, biokoridory i větší parky ve velkých městech. Jejich počty dosahují až 6 - 10 jedinců na ha. Živí se zejména rostlinnou potravou, olejnatými semeny (např. žaludy, či semeny jehličnanů), ze živočichů požírají nejrůznější bezobratlé. Na zimu si dělají zásoby potravy.  Pod zemí, v norách, ale i v opuštěných ptačích budkách, v dutinách stromů, pod vývraty, nebo v hromadách  kamení staví hnízda z rostlinného materiálu. Žijí v rodinných skupinách, samice mívá za rok až čtyři vrhy cca pěti mláďat. Početnost populace myšic ale kolísá (jako u všech živočichů) v závislosti na nabídce potravy. Zároveň jsou zástupci obou druhů myšic hlavní potravou našich sov, zejména puštíka obecného. Zvýšení počtu myšic tedy v důsledku bohaté potravní nabídky zapříčiní i větší počet odchovaných mláďat puštíků a tedy navýšení počtu tohoto druhu.

Vzhledem k jejich nočnímu životu myšice asi ve volné přírodě neuvidíte. Můžete ale naleznout jejich pobytové stopy. Prázdné obaly žaludů, oříšků a pecek, okousané zešikma, s nepravidelným, olámaným okrajem jsou důkazem, že zde myšice hodovala.

Ve sbírce RMaG v Jičíně se nachází pouze jeden zástupce rodu myšice. Je to myšice lesní (Apodemus flavicollis). Jedinec byl nalezen uhynulý 20. 6. 1999 v Údolí Plakánek v jehličnatém lese.

Mgr. Petra Zíková

Výrazně červená barva zdobící v těchto dnech několik polí v okolí Jičína patří jetelu inkarnátu (Trifolium incarnatum L.). Nejedná se o žádnou novinku: tento druh, původní v jižní a západní Evropě, je u nás pěstován již od 19. století. Používá se jako krmivo, či zelené hnojivo a je i plodinou medonosnou. Kromě barvy je zajímavý i svou velikostí: dosahuje až 50 cm a jeho květenství (hlávka) cca 4 cm. Pokud byste si jím chtěli obohatit zahradu, upozorňuji, že větší mrazy nepřežívá.

Petra Zíková

Druhá světová válka měla v poměrech našeho města mnoho různých tváří. Přes persekuce, přítomnosti německého vojska, gestapa a mnoha německých úřadů, žilo bohatým kulturním i sportovním životem. Největší sportovní událostí v době Protektorátu bylo v Jičíně pořádání Mistrovství Čech v krasobruslení.

Plánování mistroství

Střediskem sportovního dění ve městě byl v té době Sportovní klub Jičín, který sdružoval řadu odborů a oddílů, mezi nimi i oddíl ledního hokeje. Na jednom z mnoha jednání vznikla myšlenka uspořádat krasobruslařský podnik většího rozsahu. Nakonec bylo rozhodnuto v Jičíně uskutečnit Mistrovství Čech mužů a žen v krasobruslení. Vznikl rozsáhlý organizační výbor a jeho prvním úkolem bylo zajistit na dobu delší než jeden týden ubytování a stravování pro účastníky, což představovalo zajistit plnou kapacitu jičínských hotelů a ubytoven, jako byl například hotel Košíček na Prachově apod. Dále se připravovaly plakáty a nejrůznější tiskoviny. K takovémuto podniku byly samozřejmě zapotřebí finance, které se zčásti zajišťovaly i prostřednictvím darů. Rybník Kníže se na krátkou dobu proměnil v malý stadion. Na rybníku v místě dětského bazénu vyrostly dřevěné tribuny podle návrhu ing. Douska, byla pořízena sedadla a rozhlas, zařizovala se potřebná celodenní úprava ledu a další. Předsednictví čestného výboru přijal Jindřich Schlik. Ředitelem závodu byl jmenován Jan Kotrč, předseda Zimního odboru Sportovního klubu v Jičíně.

Průběh mistroství

Samotné mistrovství se konalo za krásného slunečného dne 12. ledna 1941. Od osmi hodin ráno probíhaly povinné jízdy mužů, žen a nováčků, od čtrnácti hodin potom volné jízdy všech kategorií. Diváci zcela zaplnili prostory na tribunách. Vítězi jednotlivých kategorií z 35 zúčastněných se stali: v mužích student Josef Dědič, později činný v krasobruslařském světě, v ženách byla první Mil. Kučerová, ve dvojicích potom Doušová – Šula, v nováčcích mezi muži Ladislav Čáp a mezi ženami Dáša Hrubá. Na snímku pocházejícím ze sbírky RMaG v Jičíně je zachycena právě Dagmar Hrubá, která se v Jičíně stala miláčkem publika.

Český bruslařský svaz pověřil Sportovní klub S. K. Jičín uspořádáním Národního mistrovství Protektorátu v krasobruslení i v následujícím roce, ačkoliv o tento post usilovala řada větších měst, jako například Olomouc.

Více informací o životě za druhé světové války v našem městě se můžete dozvědět na aktuální výstavě jičínského muzea s názvem "Život v Jičíně za druhé světové války".

Hana Fajstauerová