Církevní textilie patří v kolekci textilních sbírek k těm méně početným a pro výstavní či badatelské účely téměř nepoužívaným, přesto se mezi nimi skrývají pozoruhodné předměty s bohatou historií. Příležitost představit veřejnosti alespoň část z tohoto souboru, šest kusů církevních textilií původně patřících k inventáři kostela Všech svatých pod Zebínem, bude na připravované výstavě Zebín – příběh jednoho vrchu, která bude otevřena od 12. června.

Mezi zebínským textilním souborem, pořízeným zřejmě v průběhu 18. století, vyniká bohatě zdobený ornát. Soubor patří k jedněm z nejstarších akvizic jičínských sbírek z období příprav Národopisné výstavy českoslovanské (NVČ), která se konala v roce 1895. Figuruje v Soupisu sbírkových předmětů, který je uložený ve Státním okresním archivu v Jičíně, zapůjčených pro tuto významnou výstavu, pod číslem 43 a následující. Také na jednotlivých textilních součástkách jsou připevněny originální kartičky dokládající vystavení na NVČ v roce 1895. Po ukončení NVČ byly předměty vráceny do Jičína a posléze obohatily sbírky jičínského krajinského muzea.

Od antického pláště k baroknímu ornátu

Ornát, nebo též kasule, je svrchní mešní roucho katolického kněze, které se obléká přes tzv. albu, dlouhý bílý úbor s úzkými rukávy a na spodním okraji doplněný krajkou. Církevní roucha prošla v průběhu staletí mnoha změnami, ornáty z toho nevyjímaje. Od zvonového pláště bez rukávů převzatého z antiky, který ale příliš omezoval pohyb kněze při bohoslužbě, se v průběhu pozdního středověku ustoupilo. Plášť byl na bocích rozdělený a pro usnadnění pohybu zúžený cca pod lokty, měl tedy eliptický střih s otvorem pro hlavu. Barokní období přináší další typ ornátů zkrácených po stranách až do úrovně mezi rameny a lokty kněze a podélně sahající ke kolenům. V průběhu barokního období dochází k značnému vykrojení látky v přední části ornátu v oblasti ramen a vzniká tak tvar, který je lidově nazývaný „basička“ nebo též „housličky“. Na prsou i na zádech mívají ornáty ozdobně vyznačený kříž, nebývá to ale pravidlem, u některých pozdně barokních ornátů se objevuje vpředu i vzadu pouze vyznačení svislého pásu, příčný pás kříže chybí.

Zebínský ornát představuje právě tento poslední barokní typ, s výrazně vykrojenou přední částí. Vyrobený je z bílého hrubšího lněného plátna podšitého hrubým plátnem modré barvy. Přední i zadní díl zdobí v ploše květinový ornament vyšitý hedvábnými přízemi pastelových odstínů modré, žluté, hnědé, červené a zelené barvy. Okraje a středové pásy lemuje široká zlatá porta, která si spolu s výšivkou zachovala jas a svěžest.

Uprostřed zadního dílu kasule je vyšita figura světice držící v rozpřažených rukou bílou roušku s vypodobněním Kristovy tváře korunované trním, tedy sv. Veronika. Kontury postavy lemuje stříbrný dracoun. Vzhledem k použitým materiálům je zachovalost mešního roucha, zejména pak výšivky a zlatých port, pozoruhodná a svědčí o velmi sporém využití při bohoslužbách konaných v zebínském kostele.    

Zebínský ornát a význam bílé barvy v liturgii

Důležité je také připomenout význam bílé barvy plátna použitého na zebínském ornátu, která v římskokatolické liturgii symbolizuje čistotu, nevinnost, radost, ale také světlo a je obrazem Ježíše Krista. Bílý ornát bývá užíván při všech svátcích spojených s Kristem kromě jeho umučení, svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů, panen a vdov (pokud netrpěli mučednictvím), ale také při oslavných průvodech a radostných událostech. V této souvislosti vyvstává možnost, že byl ornát a další součástky zebínského souboru, které vykazují jednotný ráz, pořízen pro jednu ze dvou nejvýznamnějších událostí pro kostel Všech svatých, a to oslavu 100. výročí získání zázračné ikony Panny Marie Rušánské do vlastnictví jičínských jezuitů, která se konala v roce 1737. Na tuto počest byla uspořádána honosná barokní slavnost, při které byla ikona Madony Rušánské nejprve převezena do zebínského kostela, kde se konala slavnostní bohoslužba. Po jejím ukončení  byla v pompézním průvodu za zvuků zvonů a výstřelů z hmoždířů, oslavných písní a divadelních scén opět převezena do Jičína a následně do kostela sv. Ignáce v Jičíně.

Hana Macháčková

Autorem této jedné z nejstarších fotografií zachované ve sbírce Regionálního muzea a galerie v Jičíně je jičínský fotograf Hugo Tichý. Snímek se stal součástí muzejní sbírky pozitivů a negativů až v 80. letech 20. století a je pořízený z rozcestí silnic Jičín – Mladá Boleslav a Jičín - Sobotka za rybníkem Kníže.  

Původní postavení pomníku bylo po levé straně sobotecké silnice (směr ven z města) v kruhu košatých lip. Na levé straně je patrné silniční mýto a uprostřed mezi stromy se vypíná pomník rakouských a saských vojínů padlých v roce 1866 v prusko–rakouské bitvě u Jičína. Obelisk byl vysvěcen 29. června 1867 děkanem Šturmou a z pískovce jej zhotovil hořický sochař Josef Jiříček. V pozadí, vlevo od pomníku, je vidět ještě rozestavěná budova reálky, která byla slavnostně vysvěcena 13. října 1867. V den bitvy u Jičína, v noci z 29. 6. na 30. 6. 1866, se na lešení budoucí reálky skrývali saští vojáci, kteří stříleli na první pruské vojáky vstupující do města.

Tento první pomník postavilo jičínské občanstvo z dobrovolných příspěvků již v roce 1867 na místě srážky u rybníka Kníže, poblíž rozcestí silnic turnovské a sobotecké. Jedná se o mohutný, 7 metrů vysoký obelisk z hořického pískovce, provedením velmi podobný Štrauchovu pomníku na Čeřovce. Má tvar trojbokého, komolého jehlanu, rozčleněného dvojím římsovým na tři nestejné části.
V září 1933 připravil Ing. arch. Čeněk Musil plány na nové úpravy křižovatky za rybníkem a přemístění památníku bitvy z roku 1866 v Jičíně. K přemístění na špičku ulic Na Vrchách a Na Tobolce došlo až v roce 1939.

Tomuto památníku, ale i řadě dalším památným místům na jičínském bojišti z roku 1866 se bude věnovat výstava s názvem Hospodářské a sociální důsledky bitvy u Jičína, která představí situaci města v době bitvy a především po jejím skončení, kdy na čas pruské vojsko obsadilo město. Výstava bude umístěna ve výstavní chodbě jičínského muzea od 7. 5. do 12. 6. 2016.

Hana Fajstauerová

V prvním sále stálé expozice věnované archeologickým nálezům Jičínska můžeme objevit také tři železné kosy připsané k obci Žeretice. Na přelomu minulého a letošního roku byla vyrobena kopie jedné z kos pro výuku školáků během muzejních programů.

Ke třem kosám se bohužel nedochovalo mnoho informací. Do jičínského muzea byly získány před rokem 1965, kdyby byly zapsány Zoltánem Drenkem, prvním školeným archeologem v jičínském muzeu, který zde působil v letech 1964 – 1966. Rok před zapsáním předmětů byly kosy konzervovány v Severočeském muzeu v Liberci. Označené jsou inventárními čísly 693 – 695. Kosy jsou datovány do doby laténské a připsány jsou k obci Žeretice, jak bylo zmíněno výše. Kosa s inventárním číslem 694 je nejdelší a dosahuje 340 mm. Zbylé dvě pak mají délkový rozměr 330 mm (inv. č. 693) a 265 mm (inv. č. 695). Všechny tři jsou mírně ohnuté.

Malé dějiny srpu a kosy

Potřeba sklízení rostlin se jistě objevuje již od paleolitu. I když některé milné představy v nás budí dojem, že se lovci starší doby kamenné živili pouze masem ulovených zvířat, není tomu tak. Významnou roli v jejich jídelníčku hrál také sběr. Využívány byly tak i různé divoké trávy, které mohly být řezány za pomocí silicitových čepelek či prvních srpů. Však k největšímu rozkvětu dochází samozřejmě s příchodem obilovin a zemědělství. První srpy byly pravděpodobně složené z parohové či dřevěné rukojeti a srpových čepelek, které byly do rukojeti zasazeny. Srpové čepelky je velice dobře poznat díky obilnému lesku na jejich povrchu, který způsobují šťávy obilovin. V eneolitu se objevují také žací nože vyrobené z jednoho kusu kamene. S nástupem bronzu jsou kamenné čepelky nahrazovány. Bronzové srpy měly různou podobu a velikost. Na jejich koncích se někdy objevují řapy či trnové výběžky. Až s mladší dobou železnou, tedy laténem, se objevují první kosy. Ty však byly pravděpodobně využívány pouze pro účel sekání sena, kdy obilné klasy byly stále sklízeny pomocí srpů, aby se co nejvíce zamezilo vypadání zralého zrna.

Dar bohům?

Z pohledu archeologie je zajímavé, že jsou zapsány tři kosy k stejné lokalitě a ve stejnou dobu. Je možné předpokládat, že byly nalezené pospolu na jednom místě, avšak bez přesných údajů to není možné tvrdit jistě. Jednou z možných interpretací nálezů je, že se jednalo o tzv. depot. Ten mohl být do země zakopán jako dar bohům, či zde mohlo jít o uschování hodnotné železné suroviny v podobě kos.
Kopie kos

Na přelomu minulého a tohoto roku byla vyrobena kopie nejdelší z kos, tedy té s inventárním číslem 694, a to z grantu, které jičínské muzeum získalo od Ministerstva kultury. Pro muzejní výukový program bylo vytipováno hned několik předmětů z archeologické sbírky. Dětem se tak během návštěv muzea dostávají do rukou přesné repliky artefaktů, které jinak mohou pouze sledovat za sklem vitríny.

Martina Pajerová

Vlastislav Hofman je na poli výtvarného umění velmi výraznou osobností pozoruhodnou zejména díky svému širokému tvůrčímu záběru. Jako architekt, urbanista, teoretik architektury, ale také designér, malíř, grafik a scénický výtvarník se nesmazatelně zapsal do uměleckého vývoje první poloviny 20. století. Rozsáhlé Hofmanovo dílo je ve sbírkách Regionálního muzea a galerie v Jičíně zastoupeno několika obrazy krajiny a scénografickými návrhy.

Vlastislav Hofman se narodil jako syn obuvníka Františka Hofmana 6. února 1884 v Jičíně. Po maturitě na vyšší jičínské reálce a neúspěšném pokusu o složení přijímacích zkoušek na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze pokračoval ve studiu oboru pozemní stavitelství a architektura na Českém vysokém učení technickém, kde byli jeho profesory Josef Fanta, Josef Schulz, Jan Koula i Adolf Liebscher. V několika letech následujících po absolutoriu již Hofman vytvářel architektonické projekty, byl u zrodu družstva Artěl a stal se členem Klubu Za starou Prahu nebo Skupiny výtvarných umělců.

V období krátce před začátkem první světové války a následně v prvních letech doby meziválečné patřil Hofman společně s Josefem Gočárem, Josefem Chocholem a Pavlem Janákem k architektům tvořícím v duchu kubismu. Tato čtveřice však aplikovala kubistické prvky nejen do svých architektonických projektů, nýbrž také v oblasti užitého umění, a to zejména v návrzích nábytku. Hofmanova invenční designérská práce byla v hojné míře uplatňována v družstvu Artěl, kde však zasahovala nejenom do oboru nábytkářství, ale také do výroby předmětů ze skla či keramiky.

Hofman jako malíř

Malířský projev Vlastislava Hofmana obsahoval od počátku, tedy desátých let 20. století, dva póly. Byly jimi snaha o uchopení a ztvárnění skutečnosti, jež se projevovala zejména v tématu krajiny, a ztělesňování jakýchsi osobních představ, pro což mu naopak sloužila figurální tématika. Hofmanovo dílo je pevně spjato s šestiletým trváním avantgardní skupiny mladých umělců Tvrdošíjní, jejíž jádro tvořili Josef Čapek, Václav Špála, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, Otakar Marvánek a právě Vlastislav Hofman. Tito autoři prosazovali nové moderní ideje i svobodu rozmanitých vyjádření, což zapříčinilo ambivalenci programu skupiny, jež se pohybovala mezi doznívajícím kubismem a neoklasicismem. Ačkoli Hofman představoval svá díla na všech skupinových výstavách, chtěl se zároveň vůči ní a svému členství vymezit. Zásadní tak pro jeho obrazy, ale také grafiky, byla především duchovní stránka. Velký zlom nastal na přelomu 20. a 30. let, kdy v jeho klidnějším malířském projevu převážila technika pastelu a zobrazování krajinných scenérií. Malířské práci prováděné výhradně v plenéru se již věnoval pouze ve volných chvílích trávených například v krajině jižních Čech, Moravy, rodného Jičínska nebo Českomoravské vrchoviny, ale též Itálie, Francie, Řecka a dalších míst.

Pro ilustraci uveďme jedno z Hofmanových děl ve sbírkách jičínského muzea, vesměs datovaných do období 30. a 40. let 20. století. Obraz z roku 1940 provedený pastelem na lepence s názvem Před bouří, který byl získán od Obecní spořitelny a záložny v Jičíně 14. listopadu 1950, zachycuje náladu krajiny určované klikatící se cestou mezi poli před blížící se bouří.

Ze všech svých uměleckých aktivit získal Vlastislav Hofman největší uznání za svou scénografickou práci, díky které je právem považován za zakladatele moderního jevištního výtvarnictví, jež nahradilo ploché kulisy trojrozměrnou scénou tvořící s novým dynamičtějším způsobem nasvícení jeden celek.

Bc. Gabriela Petrová