Velikonoce si v naší kultuře stále zachovávají dvě polohy. Jednu polohu představují svátky obnovy v přelomovém čase konce zimy a počátku jara vycházející z pohanských tradic, druhou pak představují nejdůležitější křesťanské svátky vrcholící umučením a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Obě tyto polohy se formovaly vzájemně v symbióze. Především o Velikonocích se lidové i náboženské obřady vzájemně prolínají a řada křesťanských obřadů dala podněty k rozvoji lidové zbožnosti. Duchovním základem spojujícím oficiální křesťanský a lidový proud je jednota konce a počátku života, smrti a vzkříšení, vrcholící ve Svatý týden, zejména v posledních třech jeho dnech od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty (od Poslední večeře přes Ukřižování a nakonec Vzkříšení).

Jedním z oficiálních náboženských obřadů byla a dodnes je instalace scény Božího hrobu. Obvykle ji tvořil reliéf ležícího mrtvého těla, často s náznakem iluzivního prostoru ve skále, doprovázený anděly a někdy nástroji umučení. Ve sbírkách jičínského muzea je uložena barokní polychromovaná dřevořezba mrtvého těla Krista z 18. století. Řezba z Božího hrobu představuje mrtvého Krista se zapadlýma očima, s ranami po bičování a ukřižování. Tělo zahalené do bederní roušky nesoucí zlacení je položené na jemně zřasené draperii, s podloženými rameny a zakloněnou hlavou spočívá na podložce. Rozměrově patří k menším plastikám, na délku dosahuje jen 78 cm, šířka je pouhých 31cm a výška 33 cm. Vyřezána byla z tvrdého dřeva, jehož povrch byl opatřen křídovým podkladem a polychromií. Barevně převládá slonovinová běl se světle hnědou barvou vlasů a vousů Kristových a zlacením bederní roušky. Barevné zvýraznění ran bylo zřejmě v průběhu času setřeno.

Zpracováním odpovídá profesionální řezbářské práci významnějších uměleckých dílen působících v období 18. století v našem regionu. Její původ ani doba, kdy byla do muzejních sbírek předána, však nejsou známé. Pochází ze starých fondů muzea, ale s velmi kusými záznamy Inventáře krajinského muzea v Jičíně nebyla ztotožněna. Podle kvality práce se nabízí možnost, že dřevořezba mohla být pořízena pro významnější kostel v okolí, naskýtá se otázka, zda by to nemohl být kostel sv. Ignáce, jehož inventář byl v období konce 17. a v 18. století doplňován a posléze odstraněn při přestavbě a regotizaci interiéru kolem roku 1900. Po požáru v roce 1681 byl totiž kostel přestavěn a na severní straně byl zřízen depozitář a boží hrob.

Tento typ plastik se ve výtvarném umění objevuje v celé řadě variant v malbě i v sochařství. Podobně jako u vánočních i dalších obřadů využívala církev při velikonočních obřadech pro přiblížení biblické události smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista chudým a negramotným vrstvám obyvatelstva „divadelní“ prvky. Od středověku jsou doloženy inscenace Božího hrobu v podobě uložení sochy mrtvého Spasitele před oltářem. Odstraňovala se až na Velikonoční pondělí. Za protireformace oživili tradici Božích hrobů především jezuité (v Praze první Boží hrob roku 1559). Stali se mistry ve využívání divadelních a uměleckých prostředků pro šíření katolické víry, kdy kladli důraz na smyslovou názornost.

Inscenace Božího hrobu měla nahradit cestu k původnímu místu, kde byl Ježíš ve Svaté zemi pohřben. Nedostupnost posvátného místa i nebezpečnost cesty vyvolala potřebu symbolického přenesení „posvátných míst“ do Evropy. Na řadě míst byly vybudovány samostatné stavby napodobující jeruzalemskou Kapli Božího hrobu (Drahoraz, Slaný, Mimoň ad.), nebo byly v chrámech stavěny ze dřeva či kamene scény napodobující biblický vyjev. Boží hrob se stal běžnou výzdobou všech kostelů stejně jako betlém.

Přesto, že osvícenský absolutismus Josefa II. zasáhl reformami z roku 1784 do náboženského života zákazem oblékání soch a také ztvárněním např. křížové cesty, Božího hrobu, Vzkříšení a samozřejmě jesliček, udržoval se tento zvyk po celé 19. století a v katolickém prostředí přetrvává nadále. Dodnes také v řadě regionů přetrvala tradice lidové víry a zvyků spojených s velikonočním obdobím.

Hana Macháčková

Pomalu se blíží velikonoční Svatý týden a s ním také mnoho tradičních lidových zvyků, které se zachovaly do dnešní doby. Na mnoha místech naší republiky je dodnes živý zvyk tzv. hrkání, klepání nebo též řehtání, který se koná po dobu tří dnů Svatého týdne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Obyčej je součástí obřadních obchůzek, při nichž se používají nejrůznější dřevěné hrkací nástroje od malých po velké řehtačky, pojízdné trakářky, nebo klepáče kladívkového typu, kde pohyblivé kladívko naráží na plochu dřevěné desky. Kladívek mohlo být připojeno i více vedle sebe, záleželo na zručnosti tvůrce. Klepáče i řehtačky si totiž často vyráběli chlapci sami.

Ve sbírkách jičínského muzea je kromě dvou velkých rámových řehtaček uložen také velikonoční klepáč. Pochází z Jičínska, nejspíš z počátku 20. století a svým jednoduchým vyhotovením odpovídá lidovému prostředí. Dřevěná klepací deska je obdélná, s mírně zaoblenými rohy a strženými hranami, o rozměrech 16,5 x 5 x 1,5 cm. Středem desky prochází rukojeť (d = 17 cm) s horní částí prořezanou, v níž je vsazeno kladívko (7 x 2 x 2 cm, násada kladívka = 3,5 cm) uchycené železnou skobou z ohnutého hřebíku. Rukojeť je začepovaná proti uvolnění.

Podle tradice mají všechny tyto hrkací a klepací nástroje nahradit v době od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty zvonění zvonů, které podle tradovaného úsloví „odlétají do Říma“. Obyčej byl privilegiem dětí, především chlapců. O jeho rozšíření po celé republice vypovídá velké množství nářečních názvů (rachání, hafrování, křístání atd.). Písemně je zvyk doložen od 19. století, podle řady dokladů se však usuzuje na mnohem starší původ, snad na dobu 16. nebo 17. století.

Časově je hrkání vymezeno dobou, kdy mlčí kostelní zvony, tedy od večerní mše na Zelený čtvrtek, při které se připomíná poslední Ježíšova večeře a také ustanovení eucharistie (díkůvzdání spolu se svátostí přijímáním těla a krve Páně). Při zpěvu Gloria této večerní mše se zvony odmlčí až do Velikonoční vigilie na Bílou sobotu, opět do zpěvu Gloria.

Hrkání bylo a dodnes je výsadou chlapců a má svá pravidla, která připomínají organizaci dospělé chasy, někdy i vojenskou organizaci. Hlavním hrkačem je nejstarší chlapec, ministrant nebo si hoši zvolí vedoucího, označovaného jako stárek, pán, velitel či hejtman. V průvodu jsou pak přítomni i kapitáni, kaprálové, poručníci atd. Hrkání probíhalo v pravidelnou dobu, tj. ve 4 – 6 hodin, v poledne a večer, na Velký pátek se připojovalo ještě hrkání v 15 hodin, tedy v době Ježíšovy smrti, jak ji uvádí bible. Průvod hrkačů vycházel z kostela, nebo z centra obce, někde také od křížku na okraji obce a v kruhu obcházel kolem vesnice. U kostela a u soch svatých či křížů chlapci odříkávali modlitby Anděl Páně a zpívali náboženské písně. Na Bílou sobotu hrkání zakončovala obchůzka po vejcích, kdy hrkači dostávali za své třídenní snažení odměnu v podobě syrových vajec, peněz nebo cukroví. Koledu si pak skupina rozdělila mezi sebe.

Modlitby a náboženské písně při hrkání jsou ale považovány za druhotné. Uvažovat však jen lidový výklad jako náhradu za zvonění v čase odmlky zvonů a jako nástroj svolávání věřících k bohoslužbám také není úplný. Velikonoční hrkání má bezpochyby i svůj magický význam v lidové víře, a to nejen v rámci obyčejů spojených s jarní rovnodenností a počátkem zemědělského roku. Rachtavé a klepavé zvuky podle našich předků odháněly škodlivé síly. Magickou moc mělo také obřadní obcházení vesnice a vytvoření ochranného kruhu. Tento zvyk se objevuje u slovanských kmenů (např. křižácké jízdy v Lužici – Budyšín, Žitava, Zhořelec ad.), ale i u dalších etnik a měl zajistit ochranu obce i osetých polí před nepřízní a zlými silami. Církev zvyk velikonočního hrkání nezavrhovala, naopak spíš podporovala. Často se totiž nacházejí velké hrkače (řehtačky) uložené na věžích kostelů.

Mgr. Hana Macháčková

Mandragora je rostlina z čeledi lilkovitých, má narkotické účinky, schopnost přivádět k extázi, dovede probudit touhu. Ve středověku povýšila na rostlinu ďábelskou, její nejsilnější emoce skrývá kořen. Divadelní hru Mandragora (italsky Mandragola) napsal renesanční filozof, diplomatik a spisovatel Nicollὸ Machiavelli mezi lety 1512 a 1520. Jedná se o nejzdařilejší renesanční komedii vůbec. Výbornými dialogy a rafinovanou prací se zápletkami položil Machiavelli základ moderní veselohře co do formy i charakteristiky. Plastika s názvem Madragora od Ladislava Zívra je součástí sbírky výtvarného umění jičínského muzea a aktuálně je k vidění v zámecké galerii na výstavě Poklady sbírek II.

Ladislav Zívr

Sochař Ladislav Zívr se narodil 23. května 1909 v Nové Pace. Zde se vyučil v dílně svého otce hrnčířskému řemeslu. Absolvoval Státní odbornou školu keramickou v Bechyni a svá studia ukončil v roce 1931 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (dnešní Vysoká škola uměleckoprůmyslová) u prof. H. Johnové a prof. J. Drahoňovského. Jako sochař působil střídavě v Praze a Nové Pace – ve společném ateliéru s malíři Františkem Grossem, Františkem Hudečkem a fotografem Miroslavem Hákem. S nimi také v době druhé světové války založil Skupinu 42. Jejím uměleckým programem se stala stať Jindřicha Chalupeckého – Svět, v němž žijeme. Skupina 42 sdružovala výtvarníky i literáty a zaměřovala se na zachycení moderního velkoměsta a existence člověka v něm. Svými myšlenkami vycházela z tradice českého meziválečného umění a významně ovlivnila soudobý i budoucí rozvoj české výtvarné tvorby.

Tvorba

Pro Zívrovu tvorbu je charakteristická soustředěná práce s materiálem, směr k jednoduchosti a plnosti tvarů. Od raných prací je patrný sklon k výrazné modelaci, ve 30. letech 20. století příklon ke kubismu, od let čtyřicátých výrazná surrealistická transformace, spojující nepřiměřené prvky. Po válce dospěl k propojení surrealistické imaginace s civilními motivy. Ve svých plastikách zjednodušil lidskou postavu ve znak. Podoba figury byla určována její funkcí, vznikl tak soubor jakýchsi mutantů na hranici člověka a stroje – např. Postava s radarem z roku 1962 – také k vidění na současné výstavě. Ladislav Zívr zemřel 4. září 1980 v osadě Ždírec u Staré Paky.

Plastika Mandragora se do sbírky jičínského muzea dostala 27. 10. 1966, byla zakoupena nákupní komisí v Krajské galerii Hradec Králové. Je datována rokem 1965, vytvořena z pálené hlíny a je vysoká 95 cm. Jedná se o klínovitý útvar s okem po obou stranách. Hladká modelace je podpořena jemnou polychromií, která barevně přechází od cihlově červené přes hnědou do okrových tónů. Spodní část plastiky je tvořena spletí pečlivě promodelovaných tvarů, připomínajících prsty rukou nebo kořeny. Pod elegantním tvarem a hladkou modelací se ale ukrývá jakýsi osten zlověstnosti, tajemství černé magie.

Mgr. Lenka Patková

Zeptáme-li se dětí na základní škole, které rostliny kvetou na jaře první, jistě nám odpoví, že sněženky a bledule. Obě tyto rostliny patří do čeledě amarylkovitých, z níž se v původní planě rostoucí formě vyskytuje na Jičínsku pouze jeden druh a to bledule jarní.

Bledule jarní je rostlinou cibulovitou. Z cibulky vyrůstá přízemní růžice úzkých listů a jeden stvol s toulcovitým listenem a jedním, výjimečně dvěma, květy. Květy jsou převislé, zvonkovité, bílé se žlutými až žlutozelenými skvrnami. Celkově rostlinka dosahuje výšky max. 30 cm. Plodem je elipsoidní tobolka, rostlinka se ale množí spíše postranními cibulemi.

Bledulky jsou opravdovými posly jara - začínají kvést již v únoru a v květnu po zavadnutí listů z přírody nebo záhonu zmizí. Typickým místem, kde se bledule vyskytují, jsou vlhké louky a vlhké listnaté a lužní lesy. Nalezneme je zejména v podhůří a v horách. Na takových místech jako např. v Kalském údolí na Novopacku jich na jaře rozkvétají stovky. Nedejme se ale tímto počtem oklamat – míst, kde se bledule v přírodě vyskytují, je stále méně, a proto je tato rostlina zařazena mezi zvláště chráněné druhy v kategorii ohrožené. Jejich trhání či přesazování do zahrádek je tedy trestné. Zároveň je i zbytečné, protože bledule se pěstuje na zahradách již od 15. století a dnes je běžně k sehnání za nízkou cenu. Aby se jí ale na zahrádce dařilo, musíme pro ni mít vhodné místo – vlhčí, přistíněné a s dobrou humózní půdou. Zároveň ale musíme při pěstování na zahrádkách mít na mysli i jistou nebezpečnost bledulí pro děti nebo domácí zvířata – bledule jsou jedovaté, obsahují, především v cibulích, jedové alkaloidy. Otrava se projevuje zejména průjmem a zvracením. Jedovaté rostliny bývají zároveň i těmi léčivými. I bledule se využívala v lidovém léčitelství, i když zejména na vyvolání zvracení.

Kromě bledule jarní roste v České republice i bledule letní. Rozeznáme ji snadno: je vyšší a květy má po 3 – 7 uspořádány do květenství. Roste ale pouze na jižní Moravě. I ji však můžeme zakoupit a pěstovat na zahrádce.

Bledule jarní se v herbáři RMaG v Jičíně vyskytuje osmkrát. Jedna položka pochází ze sběrů Zdeňka Klůze v Rakousku, ostatní jsou z lokalit Jičínska. Kromě Kalského údolí nalezneme v herbáři uvedeny tyto lokality: údolí potoka Bukovina, údolí potoka Záhubky, údolí Bystřice. Tam všude se můžete touto dobou krásou kvetoucích bledulí pokochat. Prosím ale pouze očima.

Mgr. Petra Zíková