Ve sbírce pozitivů a negativů se zachovala celá řada dokumentujících snímků k době 2. světové války. Celá řada z nich bude představena na výstavě s názvem Život v Jičíně za druhé světové války, která proběhne ve výstavní chodbě muzea ve dnech 8. května – 14. června 2015 a bude slavnostně otevřena ve čtvrtek 7. května od 17 hodin. Město mělo v době druhé světové války celou řadu dnes již neexistujících dominantních bodů spojených s německou okupací. Patřily k nim především Pomník Zimní pomoci a písmena V umístěná na mnohých místech ve městě.

Viktoria akce

Od poloviny července byla i v Jičíně zahájena Viktoria akce. Na budovu sokolovny byl dne 18. 7. 1941 vyvěšen pás z bílé tkaniny s černými písmeny Viktoria Haus. V noci na 19. 7. téhož roku vylepili němečtí vojáci na vývěsní tabule, výkladní skříně, ale i stěny domů několik set rudých plakátů (62x32 cm), na nichž bylo vytištěno V. Na plakátech stálo: Ist das Zeichen des Sieges (Je to znamení vítězství). Velké V jako Viktoria – Vítězství bylo namalováno i na dlažbě mnoha ulic a chodníků i na zdech kasáren. Plakáty byly nalepeny také na dveřích a průčelí kostela sv. Ignáce. Nové plakáty přibývaly i v dalších dnech, a to po stovkách. Na mnohých byl pouze termín Viktoria, jinde stály celé texty typu: Říše vítězí na všech frontách pro Evropu proti židům, plutokracii, bolševismu apod. „Všude, kam se člověk podíval šklebilo se na něj V“. (SOkA Jičín, Pamětní kniha Jičína, 1939 – 1942, kniha 264, inv. č. 793.) Od 4. 9. 1941 muselo mít každé okno tento znak, v některých oknech byly dokonce tři až čtyři různé velikosti. „V je namalováno na každém autu, poštovním voze, úředních budovách, zvláště na Valdické bráně, na všech čtyřech stranách, daleko viditelné V z úzkých prkének. Na oslavu V chodila 3. a 4. 9. německá vojenská hudba, pištci, bubeníci vyhrávali až se okna třásla. Čeští lidé si jich ani nevšímali... Na bráně bylo bílé laťové V tehdy sňato z ochozu, ale na starých kasárnách bylo na zdi a na obou pilířích vrat znovu namalováno ještě roku 1944…“ (SOkA Jičín, Pamětní kniha Jičína, 1939 – 1942, kniha 264, inv. č. 793.)

Pomník Zimní pomoci

V pondělí 3. 11. 1941 se na Velkém náměstí začalo se stavbou Pomníku Zimní pomoci, který byl postaven z klád a prken. „Lidé té nestvůře říkali také orlice nebo vrána a slepice.“ (SOkA Jičín, Pamětní kniha Jičína, 1939 – 1942, kniha 264, inv. č. 793.) Pomník stál v horní části náměstí před domem čp. 91. Dne 9. 10. 1942 byl pomník přemalován a opatřen novými nápisy.

Není snad v Čechách nikdo, kdo by jeho obrázky neznal a nebyl schopen je identifikovat. Obrázky idylické krajiny dětských radovánek a her, „ladovská zima“ reprodukovaná ve stotisícových verzích na pohlednicích či krabicích s vánočním cukrovím, bubáci, hastrmani, ponocní a zvířata s lidskými vlastnostmi. Takový svět, který Josef Lada maloval, dnes neexistuje. Neexistoval ovšem ani nikdy předtím. Lada ho sám stvořil. Měl dar všední události života prožívat jako jedinečné, v chudobné realitě dětství dokázal vidět zázraky. Chalupy s doškovou střechou mu nebyly symbolem bídy a zaostalosti, ale staly se synonymem pro svět harmonie, znakem domova, životních jistot a pozitivních hodnot.

Prostředky, jichž ve svých kresbách využíval, jsou přitom zcela jednoduché – výrazná obrysová linka, barvy v základních tónech palety, neiluzívní prostor a předměty zobrazované jednoduchým znakem. Tyto výtvarné principy jsou příznačné pro tvorbu dětí, lidové obrázky na skle, ale také pro tvorbu moderních malířů prvního desetiletí dvacátého století – Pabla Picassa, Henri Matisse nebo André Deraina.

O malíři

Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v Hrusicích u Prahy, pocházel ze čtyř dětí a jeho otec byl švec. Chodil do hrusické školy, učení ho moc nebavilo, kromě kreslení a přírodopisu. Učil se malířem pokojů, ale tato práce byla pro něho příliš namáhavá a proto se nakonec vyučil knihařem-zlatičem. První dvě kresbičky mu uveřejnil týdeník Máj v roce 1904. Od té doby se živil jako kreslíř a karikaturista, výtvarné vzdělání neměl. Svým bystrým okem, srozumitelným výtvarným jazykem a lehkým humorem si podmanil obecenstvo-čtenářstvo a spolupracoval s mnoha různými časopisy. Brzy se uplatnil také jako ilustrátor a nakonec autor vlastních knížek. Vytvořil koncept užitečné, srozumitelné a výtvarně hodnotné knihy pro děti. Nejznámějšími hrdiny jeho knížek jsou kocour Mikeš a chytrá kmotra liška od starého dubu.

Součástí sbírky jičínského muzea je Vodník z roku 1936. Akvarel o rozměrech 59x41 cm, který byl dne 14. 11. 1950 získán od Obecní spořitelny a záložny v Jičíně, znázorňuje vodníka sedícího na vrbě. Vodník kouří dýmku, ze šosu mu kape voda. Pod hladinou rybníka jsou vidět hrnečky s dušičkami a zlověstně vyhlížející štika. Na obloze svítí měsíc v úplňku a poletují netopýři.

Oblíbená témata

Josef Lada nejvíce maloval zimu, vánoční a velikonoční výjevy či scénky ze života zvířat, které kreslil i na objednávku. Motiv hastrmana a ponocného však byl jeho privatissimem. Oba představují jakési osamělé strážce magických měsíčných nocí. Jeden lidem čas měří, druhý žije mimo jeho dimenze. Víc než přírodním živlem či pohádkovou fantazií byl pro Ladu hastrman živoucí pamětí jeho kraje, bytostí se zvykovým a domovským právem v krajině jeho dětství. Do klidných nočních scén malíř dokázal přenést tajemnou atmosféru a magické světlo měsíčných nocí, všeobjímající klid a ticho, s drobným znepokojujícím akcentem.

Je až symbolické, že poslední obraz Josefa Lady pochází z léta roku 1957 a je jím Hastrman v zimě. Je starý, unavený, velmi osamělý a zdá se, že jeho pohled i mysl jsou obráceny kamsi do hlubin časoprostoru.
Výjimečný charakter Ladovy tvorby je dán spojením mimořádného kreslířského talentu, hluboce pozitivního vztahu k realitě a vnitřní svobody a nezávislosti. Dílo Josefa Lady v sobě slučuje nadčasové práce s příležitostnými, ale přitom je jeho práce konzistentní, vychází ze stejných zdrojů, ze svého stylu, ze sebe.

Mgr. Lenka Patková

Počátkem listopadu roku 1896 nalezl chasník Hejzlar či kovář Odvárko v poloze řečené „V roklinách“ (pole v okolí silnice do Slatin) nádobu, která obsahovala množství bronzových předmětů. Archeologové označují takovýto hromadný nález artefaktů, vložených záměrně pospolu do
země, jako depot.

V nádobě bylo uloženo celkem 48 bronzových náramků a dvě sekerky. Náramky, vyskládané ve třech sloupcích na sobě, jsou čtyř typů. První druh má zploštělý oválný průřez, kdy je na hřbetu zdobený skupinami příčných rýžek. Konce náramku jsou rovně useknuté. Druhý typ je stejně jako druh předchozí ozdobený skupinkami rýžek, avšak jeho průřez je kruhový. Poslední dva druhy náramků mají na rozdíl od předešlých mírně zúžené konce. Zdobení však zůstává opět stejné. Všechny náramky mají v průměru mezi 7 – 10 centimetry. Dvě sekerky nalezené s náramky odpovídají typově artefaktům z období lužických popelnicových polí, tedy z mladší doby bronzové. První z nich, nesoucí inventární číslo 270, je dlouhá přes 17 centimetrů a jedná se přesněji o sekerku se středovými laloky. Sekerka druhá, s inventárním číslem 27,1 je dochovaná pouze v části, kde chybí její ostří. I tak dosahuje délky přes 12 centimetrů. Stejně jako u první se jedná o sekerku se středovými laloky, avšak její týl je silně vykrojený. Všechny předměty z depotu pokrývá zelená drsnější patina. Ta překrývá i některé z rýh na náramcích, takže nejsou skoro nebo vůbec patrné. Nádoba, ve které byly artefakty uložené, nese inventární číslo 269 a jedná se přesněji o dvojkónický okřín s upraveným okrajem. Celý depot byl darován J. Hejzlarem před rokem 1899 do tehdejšího krajinského musea v Jičíně. Bronzové předměty jsou dnes vystaveny v prvním sále stálé expozice.

Význam depotu

Depoty bronzových předmětů jsou fenoménem typickým pro mladší až pozdní dobu bronzovou. Jejich výskyt je známý po celé Evropě, avšak jejich četnost, skladba a charakter se v regionech i v čase liší. Otázkou je vysvětlení jejich funkce, kdy se nabízí několik možností. První z variant je uložení předmětů v době neklidu do země s tím, že si majitel depot již nevyzvedl. Dále se mohlo jednat o zdroj suroviny. V knovízské kultuře mladší doby bronzové jsou doložené depoty zlomků, které bylo možné znovu přetavit, protože bronz byl ve své době velice žádaný a někdy i špatně dostupný.

Předešlé motivy můžeme řadit mezi motivy světské, avšak je tu také důvod náboženský. Předměty se totiž mohly stát votivním darem, tedy darem bohům. Doložené máme depoty z oblastí, kde není dodnes odhalené trvalé osídlení z daného období. Soubory bronzových předmětů byly taktéž ukládány na kopcích či výšinných místech. Zde mohly být obětovány jak bohům nebeským, tak vládcům podsvětí. Objevené jsou však i předměty z toků řek jako například dvě bronzové jehlice nalezené v řece Otavě či další nálezy z Třeboňska v místech předpokládaných bažin. Význam mohly mít ovšem též výrazné přírodní útvary jako jeskyně, výrazné skály či samostatně stojící kameny. Možností, z jakého důvodu byl uložen depot v Žereticích, je tedy mnoho.

Mgr. Martina Pajerová

Turistika je cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě, a také za účelem osvěžení tělesného a duševního (Ottův naučný slovník).

Potřebu občerstvení a ubytování v srdci Prachovských skal poznali návštěvníci již v roce 1879. Ze skal museli nejprve chodit až do hospody v Ohavči, později našli v Horním Lochově stavení, kde dostávali chléb a mléko.
Na nutnost občerstvení tak šťastně reagovali Šlikové roku 1886 postavením letní dřevěné verandové restaurace na úpatí Zelené rokle. Vedla ji paní Krýšová, která dobře vařila a čepovala zde vokšické pivo. Za války restaurace pustla a v roce 1921 byla zbořena. Zůstal jen pramen zvaný Sklípek.

Turistická chata

Nedaleko místa, kde stávala letní šlikovská dřevěná restaurace, vybudoval Klub českých turistů (KČT) Turistickou chatu. Na kamenné podezdívce byla postavena přízemní roubená stavba s restaurací, dvěma noclehárnami a šesti dvou- až třílůžkovými pokoji v podkroví. Vnitřní stěny obložené rákosem byly omítnuty. Ústředí KČT uvolnilo na stavbu částku 100 tis. korun, Ministerstvo obchodu 25 tis. korun, odbor KČT 60 tis. korun, ale celková suma nestačila na realizaci původního projektu jednopatrové budovy. Slavnostní otevření chaty proběhlo dne 18. května 1924.
Velká rekonstrukce chaty proběhla v roce 1930, počet pokojů se zvýšil na 11, dvě noclehárny měly dohromady 58 lůžek.
V letech 1927 – 28 byla, za dozoru okresního cestmistra Václava Řeháka, lesní cesta k chatě přestavěna na štěrkovanou silničku, roku 1936 získala asfaltový povrch. V roce 1938 bylo nedaleko chaty otevřeno koupaliště U Pelíška. O rok později zde bylo zřízeno parkoviště.

Hotel Skalní Město

Nejmodernějším ubytovacím zařízením v oblasti Českého ráje byl hotel Skalní Město. Ten postavil v letech 1934 – 35 Jan Košíček (1888 – 1937), první nájemce Turistické chaty, podle projektu Ing. arch. Jaroslava Stejskala. Jan Košíček se v Praze vyučil číšníkem, mj. působil také jako vrchní číšník v České Besedě v Liberci.

Průvodci skalami

Osobního provádění skalami se roku 1892 zdarma ujali dobrovolní průvodci – studenti, které zajistila Akademická čtenářská jednota, a jeden průvodce placený – p. Rosůlek. V roce 1912 pracovali ve skalách již tři placení a roku 1920 byli získáni i průvodci mluvící cizí řečí (anglicky, francouzsky, italsky, rusky, polsky, španělsky ad.).

Jana Kořínková