Povinnosti muzejního archeologa přivedou na nejrůznější staveniště v nejrůznějších lokalitách. Hluk stavební techniky, prach a silná doprava v bezprostřední blízkosti archeologických sond střídá klidné prostředí při okraji vesnice s čarokrásným výhledem do krajiny a osvěžujícím vánkem. Posledně popsané prostředí zakusili pracovníci archeologického oddělení jičínského muzea na jaře letošního roku při západním okraji Vitiněvsi. Výkopy pro základové pásy vznikajícího rodinného domu protnuly dva sídlištní zahloubené objekty pravěkého stáří a nemotorné rameno bagru vystřídaly motyčky a špachtle našich terénních specialistů. Naštěstí pro stavebníka nedošlo k omezení stavební činnosti a ani ke zvýšení nákladů; v případě staveb rodinných domů jdou totiž veškeré náklady za archeologické výzkumy na vrub muzea.

První zjištěný zahloubený objekt je pozůstatkem po sídlišti z mladší doby kamenné – neolitu. Nálezy získané z výplně objektu patří do mladšího stupně kultury s vypíchanou keramikou (4800–4500 př. Kr.). Kromě typických keramických zlomků nádob zdobených vpichy jsme nelezli kamenné štípané nástroje, zlomky kamenných broušených nástrojů, hrudky mazanice a zlomky zvířecích kostí. Objekt byl překryt vrstvou obsahující další výlučně pravěké nálezy; ta se nápadně liší od současné ornice, respektive vykazuje podobné vlastnosti jako výplň neolitického objektu. Teprve na tuto vrstvu nasedá ornice, která obsahuje kromě pravěkých předmětů i mladší středověké, novověké a i ty zcela současné.

Druhý zahloubený objekt obsahoval nálezy z mladší doby bronzové. Opět se jedná o typické sídlištní nálezy zahrnující zlomky keramických nádob, hrudky mazanice, zlomky zvířecích kostí, uhlíky a žárem deformovanou keramiku. Dle některých charakteristických znaků na keramice lze dovodit, že nálezy patří lužické kultuře (cca 1300–1000 př. Kr.). Zahloubený objekt má tvar komolého kužele, tj. úzké hrdlo a stěny rozšiřující se směrem k plochému dnu. Jedná se o tzv. zásobní jámu nebo obilnici určenou ke skladování obilnin.

Stěny obilnic bývaly omazané jílem nebo vystlané slámou a samozřejmě s hrdlem pečlivě utěsněným a chráněným před srážkovou vodou. Uskladněné zrno v takovém hermetickém prostředí přemění kyslík na oxid uhličitý, který vytvoří účinnou ochrannou atmosféru bránící plesnivění a nežádoucímu klíčení. Zároveň odradí parazity a dokonce hlodavce, kteří by si se zásobou zrna poradili dřív než případní zloději. Zajímavý je fakt, že klíčivost zrna u takto skladovaného obilí je velice dobrá i po uplynutí více než roku.

V případě naší vitiněveské jámy se nepodařilo prokázat jakoukoli úpravu stěn, a to ať výmazem, výpalem nebo vystýlkou. Mohla sloužit ke skladování jiných potravin, a proto uzavřeme, že její původní funkce byla skladovací; naposledy posloužila k uložení sídlištního dopadu.

Stručně popsaný nález není první archeologickou památkou zjištěnou ve Vitiněvsi. Neolitické nálezy v podobě broušených kamenných nástrojů známe z několika lokalit v rámci katastrálního území. Dokonce jde i o hromadné nálezy, tzv. depoty. Sídlištní nálezy kultury s vypíchanou keramikou známe ze zemědělského areálu v jihovýchodní části vsi. Sídliště pokračuje východním směrem, o čemž svědčí nálezy získané povrchovými sběry z ornice. Nově zjištěná lokalita je od zmíněného zemědělského areálu vzdálena minimálně 400 m. Další nálezy z uvedeného období známe také z polohy zvané „Vyšovatka“. Pozdní dobu kamennou - eneolit zastupuje nález kamenného sekeromlatu na zahradě u domu č. p. 4. Stalo se tak kolem roku 1965 při budování pařeniště. Mezi významnější nálezy patří objev pohřebiště kultury slezskoplatěnické s 17 žárovými hroby nalezenými na Malé Straně v letech 1924–1925 (výzkum Ing. J. Bernarda).
                                                                                                                                             Radek Novák

Osud vodárenské věže po zřízení vodovodu ze Studeňan v roce1908 směřoval ke svému konci. Určitou alternativou, vzdálenou od původního účelu, bylo využití věže jako transformátoru elektrovodné sítě.

První zpráva o vodovodu a s tím samozřejmě i o věži pochází z roku 1502, kdy Mikuláš st. Trčka z Lípy přislíbil jičínským měšťanům, že i nadále bez jakýchkoliv poplatků mohou vést vodu do města z jeho rybníka Knieze. Tato zpráva dosvědčuje, že tu již jakýsi vodovod existoval minimálně od konce 15. století. Do majetku obce přešel rybník Kníže v roce 1512.

Zařízení prvního a po čtyři století fungujícího vodovodu v Jičíně bylo jednoduché. Vodní kolo, hnané stále vodou z rybníka, pohánělo dva písty, které tlačily vodu nahoru do věže do veliké kádě. Z ní pak postupovala voda sama svou tíží potrubím vedeným Mariánským náměstím a Panskou ulicí na Velké náměstí, dnešní Valdštejnovo, do kašny. Veškeré zařízení bylo samozřejmě ze dřeva. Původní vodárenská věž byla vybudována ze silných trámů a celá byla pobitá šindelem. Z kamene byla vystavěna až v době Albrechta z Valdštejna, kdy bylo z knížecí komory vypůjčeno 500 zl. a materiál v hodnotě 148 zl. 40 kr. Kašna na náměstí, do níž tekla voda, byla velká dřevěná káď zhotovená z dubových fošen. Přebytečná voda z kašny byla vedena v 16. století po náměstí, dále Kotevní ulicí (dnešní Školní, vedle rohového domu čp. 7 na náměstí) na Pražské předměstí do městského pivovaru. V 17. století dovolila obec vést přebytečnou vodu do jezuitské koleje na Rynečku. Teprve roku 1832 na nátlak c. k. krajského úřadu postavila obec na místě dřevěných kádí kamenné kašny. V letech 1832–1836 byly na jičínském náměstí postaveny dvě kamenné kašny, na východní straně se sochou Amfitrité a na západní straně se sochou Neptuna. Autorem empírových plastik byl sochař Jan Sucharda. Kašny stály na stejné ose náměstí jako tehdejší městská studna. Svou funkci přestala Neptunova kašna definitivně plnit v roce 1894, kdy její potrubí poškodily silné mrazy, a poté byla zcela zrušena. Na jejím místě firma Knotek postavila vodní stojan, který zde stával do roku 1901.

Mimo vodovod z rybníka byla pravděpodobně hned při osazování dnešního náměstí zřízena uprostřed studna. V roce 1836 byla nad ní postavena tzv. Korunovační kašna, kam si lidé chodili pro vodu ještě před 1. světovou válkou. V rámci adaptace Korunovační kašny, kterou financovala Obecní spořitelna, vytvořil Ing. arch. Čeněk Musil uvnitř sloupoví meteorologickou stanici.

Hana Fajstauerová

V srpnu minulého roku začal záchranný archeologický výzkum, který se poté stal terčem nelichotivých poznámek řady lidí a trnem v oku mnohých řidičů, kteří Kopidlnem projížděli. Archeologický výzkum byl vyvolán zahájením opravy silnice, spojující Poděbrady a Jičín a dílčích částí projektu revitalizace náměstí, které byly podmíněny právě rekonstrukcí komunikace I/32 (výstavba dešťové stoky, přeložky stávajícího vodovodu a chráničky pro kabelové napětí). Navzdory tomu, že se muselo jednat o dlouhou dobu připravovanou stavbu, jsme se o těchto záměrech dozvěděli až „za pět minut dvanáct.“

V Kopidlně bylo už od začátku stavebních prací jasné, že pod dlažbou náměstí jsou skryti důležití svědkové minulosti. Tmavé výplně původních zahloubených částí obydlí a hospodářských objektů prozradily, že někdejší Kopidlno vypadalo úplně jinak. Výzkumem, který probíhal od poloviny srpna až do začátku prosince minulého roku, se podařilo odkrýt a zdokumentovat několik suterénů vrcholně středověkých domů, s nimi související zahloubené hospodářské objekty, dále štět, novověkou haťovou cestu a dřevěné vodovodní potrubí. Nejstarší prozkoumané situace datujeme do doby železné. Jednalo se  pozůstatky hospodářských objektů. Zahloubené objekty datujeme podle artefaktů nalezených v jejich výplních. Musíme tak brát v úvahu jejich způsob zániku a tedy to, zda byly objekty zaplněny jednorázově či se zaplňovaly postupně a mohly se do nich dostat artefakty pokrývající delší časový interval. Prozkoumané suterény domů tedy můžeme spojovat s domy, které v prostoru náměstí stávaly od 2. poloviny 13. či přelomu 13. a 14. století až do 15. století. Předpokládáme, že stavby zanikly v souvislosti s požárem, protože ve výplních objektů jsme se setkávali s dooranžova propálenými vrstvami, které interpretujeme jako destrukce spálených vrchních částí domů. Neméně zajímavým zjištěním jsou nálezy zlomků raně středověké keramiky, zdobené několikanásobnými vlnicemi, které však nemůžeme dávat do souvislosti s konkrétními archeologickými objekty (domy, jámami, apod.). Nacházíme je pouze ve vrstvách skrytých pod dlažbou náměstí. Dle množství této keramiky ale můžeme konstatovat, že středověcí lidé sídlili v Kopidlně již od střední doby hradištní (9. stol. – 1. polovina 10. stol.).

V případě Kopidlna se tak setkáváme s příkladem zajímavé změny struktury středověkého osídlení a dozvídáme se mnohé o proměnách kopidlenského urbanismu. Prozkoumané části domů můžeme klást do souvislosti se vsí Kopidlno, kterou máme písemnými prameny doloženou k roku 1322, kde je zmiňován „Petr (?) de Kopidlna“. Kopidlno bylo ještě roku 1406 vsí, ale již roku 1451 je v pramenech uváděno jako městečko, kterému byly roku 1514 a později uděleny další výsady. V roce 1514 například udělil městečku Vladislav II. Jagellonský na žádost Zikmunda z Kopidlna dva výroční trhy a přeložil týdenní trh z pátku na středu. Zikmund z Kopidlna dále mohl týden před a po výročním trhu vybírat clo na opravu cest vedoucích do městečka. Budeme-li hledat odpověď na otázku, kdy a v souvislosti s jakou událostí došlo k zániku prozkoumaných domů, nemůžeme prozatím nalézt jednoznačnou odpověď. Jako pravděpodobná se však jeví možnost, že k vyměření náměstí došlo  při vysazení na městečko v první polovině 15. století, kdy byla zřejmě vybudována i nová vodní tvrz v místě dnešního zámku. V písemných pramenech se také dočítáme o přepadu tvrze Pražany, který vyvolal požár. Zdá se však, že domy skryté pod dnešním náměstím postihla nějaká událost vedoucí k jejich zániku již dříve.

Nyní čeká jičínské archeology dlouhá laboratorní práce, při  které se budou snažit nalezené artefakty a situace lépe časově zařadit a také lépe interpretovat. Zároveň již v březnu započnou další stavební práce, které zajisté vyvolají další nutnost záchranného archeologického výzkumu. Projíždějící řidiči a obyvatelé Kopidlna tedy budou muset být trpěliví. Archeologové musí mizející prameny prozkoumat a zdokumentovat a poté se pokusit vyjasnit výše nastíněný příběh vsi Kopidlno, která se proměnila až do podoby takového města, jaké známe dnes.

                                                                                                                                                         Kateřina Opicová

Prostory dnešního parku získalo spolu s budovou zámku město Jičín v roce 1936. Již tehdy se začalo uvažovat o proměně neudržovaného prostranství v zámeckou zahradu. Po roce 1937, kdy město získalo také část děkanské zahrady, již myšlence velkolepých úprav nic nebránilo.

Do užší soutěže na realizaci nové podoby byli přizváni zahradní architekt Bohumil Duchač-Vyskočil z Prahy a architekt Čeněk Musil. Ačkoliv se nakonec Obecní spořitelna jičínská, která úpravu hradila, rozhodla po poradě se Zdeňkem Wirthem pro Musilovo řešení v klasicizujícím stylu, návrh Duchače-Vyskočila byl po menších úpravách využit alespoň po stránce výběru porostu.  

Po položení kanalizace, která měla odvodnit zámek a celou zahradu, byly v dubnu roku 1938 započaty zemní a stavební práce. Byla zbořena šikmá hřbitovní zeď na horní terase, vybudována nová ohradní zeď proti děkanské zahradě, opraveny hradby a terasní zdi a starý železný plot v ulici Smiřických byl nahrazen kamennou zdí s vchodem se čtyřmi pylony. Současně došlo také k opravě jižní fasády zámku. V roce 1940 byla renovována hlavní zahradní brána pod kostelem sv. Jakuba, na okraji horní terasy byla vybudována kamenná balustráda a obě terasy propojilo široké kamenné schodiště.

Již v této fázi byla horní terasa zpřístupněna veřejnosti, nicméně zbývalo upravit také dolní terasu, kde byl vybudován bazén ze štukovaného královédvorského pískovce s fontánou napájenou ze zachovalé studny. Během roku 1941 bylo založeno růžové loubí u hlavního vchodu a studánka s pitnou vodou. Dále bylo také upraveno malé dětské hřiště a doplněn porost. Zajímavostí je, že ve stejné době byla na bazén osázený lekníny nainstalována světelná fontána. Barevných reflektorů se ovšem dočkala až po druhé světové válce. Působivá světelná instalace tak byla poprvé k vidění u příležitosti oslav prvního výročí osvobození ČSR roku 1946.

Na závěr zmiňme, že zámecký park prošel rekonstrukcí roku 2010. Autoři projektu se tehdy snažili navázat na původní koncept Čeňka Musila a ponechali původní kompoziční uspořádání zahrady.
                                
                                                                                                                                     Gabriela Petrová