To nejlepší z jičínského muzea

Stálá expozice Regionálního muzea a galerie v Jičíně je v současnosti  z důvodu rekonstrukce uzavřena, a proto jsme pro vás připravili venkovní výstavu s názvem To nejlepší z jičínského muzea. Výstava v zámeckém parku prezentuje jedny z nejzajímavějších předmětů, které se nacházejí ve sbírkách jičínského muzea a na které se můžete těšit v nové stálé expozici, která by měla přivítat první návštěvníky na konci roku 2026.

Na 6 venkovních panelech se dozvítezajímavé informace, například o pravěkých bronzových sponách ze Střelče, Pražské bibli či nadslavských gotických vitrážích.

Bronzové růžicovité spony ze Střelče

Střelečské spony jsou bezesporu nejkrásnější šperk pravěku Českého ráje a již nikdy nebyl tento typ šperku v Čechách opět nalezen. Dle jejich charakteru a pravděpodobně i vzdálenému původu je zřejmé, že původně spínaly oděv vysoce postavené osoby našeho regionu na konci doby bronzové.

Na podzim roku 1943 byl učiněn pozoruhodný nález v hrdoňovickém lomu na sklářský písek nedaleko obce Střeleč. Šťastným nálezcem byl Josef Hrdina z osady Blata (dnes Zámostí-Blata), který v lomu pracoval jako dělník. Těsně při strmé skalní stěně nalezl dvě bronzové růžicovité spony, které ležely v písku, jen 75 cm hluboko od horní hranice srázu.

Větší spona měří na délku 365 mm, váží 711 g. Jeden konec je stočen ve velkou růžici (spirálu) o 13 závitech. Dále je drát stočen do smyčky, která sloužila jako háček pro hrot jehly a pokračuje jako rovný lučík. Na jeho rovném těle je navlečeno 8 svorek, jejichž horní část připomíná ptačí hlavičku. Spodní část svorek je zakončena očkem, do kterého jsou zavěšeny většinou dva závěsky ve tvaru meče. Jsou podobně jako svorky odlity z bronzu a opatřeny očkem. Druhá, menší spona o délce 270 mm je stejného typu jako spona větší, svorkové články jsou však bohatěji členěny a závěsky visí na řetízcích o 3 kroužcích, z nichž střední je větší.

Obě spony vykazují stopy častého používání a zřetelné jsou i opravy, kdy byly kupříkladu doplňovány ztracené mečíkovité závěsky či kroužky řetízků za nové. Všechny části spon jsou vyrobeny z tzv. Kavkazského bronzu s příměsí alpské mědi technikou odlévání do ztracené formy a tepáním. Střelečské spony byly vytvořeny a používány v 11. století př. Kr., v mladší době bronzové a náleží kultuře lidu popelnicových polí. Tento typ honosných spon se nachází především v Karpatské kotlině a je tak možné, že šlo o import. Spony s růžicemi, svorkami a závěsky jsou každopádně vrcholem šperkařství mladší doby bronzové. Je zřejmé, že takovýto artefakt používaly osoby vyššího nebo výjimečného postavení, které se v rituálním kroji odlišovaly od obvyklého odívání právě i předimenzovanými jehlicemi a sponami.

Kostěný hřeben ze Žeretic

Kostěné a parohové hřebeny sloužily v pravěku a středověku nejen k úpravě vlasů a vousů, ale také jako ozdoba účesu. Hřebeny ovšem měly v průběhu historie celou řadu i symbolických nebo magických významů, později hrály i důležitou roli v katolické liturgii a darovaný hřeben byl ve středověku často vyjádřením lásky nebo obdivu.

Na jaře roku 1943 došlo k mimořádné události. Nedaleko Žeretic, poblíž toku Cidliny, asi 1 km severně od obce, byl při těžbě písku objeven kostrový hrob. Zprávu o nálezu podává Josef Dyk, stavitel z Nové Paky, který v dopise adresovaném tehdejšímu Archeologickému ústavu v Praze uvádí, že kostra byla nalezena v obdélné hrobové jámě hluboké 120 cm. Nebožtík byl uložen do hrobu na záda v natažené poloze s rukama v klíně. Tělo o výšce přibližně 170 centimetrů bylo orientováno ke světovým stranám tak, že hlava směřovala k severu.

U hrudníku byla nalezena bronzová spona na spínání oděvu a v blízkosti hlavy kostěný hřeben. Oba předměty se dochovaly téměř v neporušeném stavu. Hřeben, který měří na šířku 12,7 cm a na výšku 6,5 cm, je zdobený dvěma řadami soustředných kroužků podél obloukového obvodu. Horní řada sestává z větších kroužků se středovým důlkem a spodní z menších, taktéž s důlkem. Na zubatou část hřebenu bylo použito osm k sobě přiložených ozubených destiček, ke kterým jsou přinýtované boční destičky zdobené kroužky.

Nález právě těchto dvou předmětů vedl Josefa Dyka k úvaze, že pohřbenou osobou byla žena. Dykova úvaha byla vyvrácena v roce 1966, kdy byla kostra podrobena antropologickému výzkumu. Dle antropologického posouzení se jednalo o mladého, zhruba 17 let starého, muže s urostlou postavou a úpony na kostech svědčí o mohutně vyvinutém svalstvu, které jedinec nabyl v důsledku namáhavé fyzické činnosti. Mylnému předpokladu Josefa Dyka se nelze divit, jelikož nádherně zdobený hřeben je nositelem symbolických aspektů, které jsou typické spíše pro ženy. Hrob mladíka s hřebenem a se sponou náleží mladší době římské, tj. období cca 150–350 po Kr.

Vitráže z kostela sv. Prokopa v Nadslavi

Soubor původních sklomaleb spojovaných olovem vyplňujících v minulosti východní a jihovýchodní okno chóru kostela sv. Prokopa v Nadslavi byl dříve datován mezi roky 1520 a 1540, dnes je nově přiřazen do období 2. poloviny 14. století. Sklomalby jsou sestaveny z jednotlivých dílků různobarevného skla, figury jsou provedeny v černých konturách a ornament v barevném skle je vyškrabáván. Nadslavský soubor sklomaleb je jediným dochovaným větším souborem sklomaleb reprezentujícím umění vrcholné gotiky nejen v regionu, ale i v českých zemích. Šest originálních sklomaleb s postavami světců bylo v minulosti nahrazeno kopiemi, celý soubor byl v roce 1977 restaurován.

První okno se sestává z 6 sklomaleb s postavami apoštolů (sv. Petr, sv. Pavel – 19 x 50 cm, sv. Jakub, sv. Ondřej – 18 x 40 cm, sv. Juda Tadeáš – 19 x 38,5 cm, neznámý evangelista – 19 x 39 cm). Ve spodní části se nachází erb donátorů – pánů z Kopidlna (20,5 x 24 cm) a část s klenoty k erbům (20,5 x 24 cm). Přímo nad apoštoly se nachází 2 makovice s cimbuřím (23 x 20 cm) a v horní části ve vrcholové kružbě je umístěn kvadrilob s Ukřižovaným (průměr 40 cm). Všechny sklomalby tohoto okna jsou původní.

Jak již bylo zmíněno výše, 6 sklomaleb s postavami světců (16 x 43 cm) z druhého okna bylo při restaurování nahrazeno kopiemi. Ostatní sklomalby jsou však originály. Ve spodní části se stejně jako u prvního okna nachází erb donátorů – pánu z Kopidlna (16 x 24,5 cm) a část s klenoty k erbům (16 x 24,5 cm). Nad postavami světců jsou 2 makovice s taškami (26 x 17 cm). V horní části je pak vrcholová kružba se špičatým kvadrilobem s palmetou (průměr 33,5 cm).

Bible pražská

Jediným prvotiskem, který je uložen v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně, je neúplný exemplář Bible pražské. Jedná se o nejstarší českou tištěnou bibli, která byla vytištěna ve významné pražské tiskárně Severýna, pražského konšela, a tiskaře Kampa v roce 1488. Bible vyšla v menším foliu na 610 listech o 44, 46–48 řádcích. Text na stránce je řazen do dvou sloupců. Při tisku byla použita tzv. česká bastarda, která se vyvinula z gotické kurzívy a používala se pro tisky v národních jazycích. Na použitém ručním papíře neznámé provenience jsou v průsvitu patrné filigrány, které mají podobu zvonku, květu, sluníčka a kříže. V případě Bible pražské jde o čtvrtou redakci českého překladu Bible z latinské Vulgáty, provedenou za vlády Vladislava Jagellonského.

Tento exemplář Bible pražské je součástí sbírky bývalého muzea v Kopidlně, jehož sbírkové předměty byly v roce 1998 převezeny k deponování do jičínského muzea. V roce 2005 ho mezi ostatními starými tisky kopidlenského muzea objevil Josef Lédl, který ho taktéž i popsal. V nedávné době byla uzavřena smlouva mezi Regionálním muzeem a galerií v Jičíně a městem Kopidlno o správě a deponování sbírkových předmětů z bývalého kopidlenského muzea a sbírka byla zapsána do Centrální evidence sbírek jako samostatná sbírka.

Kopidlenský exemplář Pražské bible není kompletní, zachovalo se přibližně 55 % rozsahu biblického textu (2Kr 5,4 – Ez 35,7), a od jiných exemplářů se liší svými malovanými iniciálami a margináliemi (poznámky na okraji). Nejstarší marginálie jsou z konce 15. století a jsou psány většinou latinsky. Jejich srozumitelnost je však částečně narušena tím, že kniha byla koncem 19., nebo počátkem 20. století nově svázána, přičemž došlo k ořezu, který část marginálií odstranil. Novější marginálie pocházejí z přelomu 17. a 18. století, kdy byla Bible v majetku rodiny Najmanů (snad od roku 1635). Bible je velmi zachovalá, pouze několik listů je částečně poškozených a několik listů chybí. Písmo je výrazné, iniciály mají živé barvy, papír je čistý a téměř bílý.

Svatební truhla

Historická sbírka Regionálního muzea a galerie v Jičíně obsahuje velké množství předmětů vypovídajících o životě našich předků. Jedním z nich je renesanční svatební truhla úctyhodné velikosti. Pochází ze starých muzejních sbírek, ale její původ i příběh je opředen tajemstvím.

Mohutná truhla podélného tvaru s rozměry 186 x 73 x 102 cm, vyrobená z tvrdého dřeva, spočívá na vyšším podstavci, ve kterém jsou tři zásuvky. Přední a obě boční strany jsou bohatě zdobeny reliéfními řezbami, profilovanými římsami a lištami. V přední stěně to jsou tři pole zdobená diamantovou řezbou lemovanou rámy se stylizovanými rostlinnými úponky, jež se objevují také na bočních stěnách i podstavci. Řezby, zvýrazněné tmavým podkladem, jsou zdobeny zelenou a červenou – pro renesanci typickými barvami. V horním akantovém rámu je vyřezán letopočet 1560 spolu s literami IAIRI, ve spodním rámu pak FEITRIS. Litery zřejmě odkazovaly spolu s erby na podstavci k majiteli truhly, zřejmě erbovnímu měšťanovi. Výzdoba se ale neomezuje jen na vnější stranu. Uvnitř zdobí víko dva velké květy růží v zelené, červené a bílé barvě. Ozdobně vyřezávané a malované mřížky zakrývají nezbytnou tajnou přihrádku, která nechyběla v žádné truhle a ukrývala to nejcennější.

Truhla bývala až do konce 17. století základním typem úložného nábytku šlechtických a měšťanských interiérů a sloužila k uložení šatstva, prádla i osobních potřeb. Renesanční truhly podlouhlého pravoúhlého tvaru vycházely typově i výzdobou z tvaru antického sarkofágu. Do Evropy se tento bohatě zdobený kus nábytku rozšířil z Itálie. I když se v průběhu let tvar svatební truhly značně proměnil, udržel se zejména ve venkovském prostředí až do počátku 20. století.

Kyvadlové nástěnné hodiny

Kyvadlové nástěnné hodiny z 2. poloviny 19. století byly vyrobeny Jánem Prokešem v Sobotce. Rozměry hodin: výška 1140 mm, šířka 330 mm, hloubka 140 mm, průměr ciferníku 185 mm. Hodiny jsou na číselníku signované Ján Prokeš v Sobotce. Stroj jde na jedno natažení šest měsíců. Číselník má litý ozdobný rámeček z mosazi zlacený v ohni. Střed číselníku je prořezávaný s rostlinnými motivy; v horní části se nacházejí písmena "J"PR". Ostatní číselníky jsou bíle smaltované s černými nápisy. Centrální ručička ukazuje 1–12 h po 1/4 hodinách. Levý, malý číselník ukazuje dny v týdnu a pravý minuty v hodině. Ve stroji jsou jen čtyři ozubená kola a čtyři pastorky. Chod obstarává Brocotův kolíčkový krok. Závaží má oválný tvar a váhu 3,5 kg. Kyvadlem je železná tyč s mosaznou čočkou. Skříň hodin je dýhovaná ořechem s černými sloupky.

Autor nástěnných hodin, Ján Prokeš, se narodil roku 1818 v Nové Pace, vyučil se u svého otce, novopackého hodinářského mistra. Již jako osmiletý zhotovil mosazné nástěnné hodiny. Po krátkém působení v Praze se roku 1838 usadil v Sobotce, kde se již následujícího roku osamostatnil a od této doby začíná dlouhá a bohatá Prokešova činnost jako hodinářského praktika. V roce 1842 zkonstruoval svůj první umělecký kousek ve své sobotecké dílně. Jednalo se o nástěnné hodiny, které se samy natáhly, jakmile se závaží dotklo spodní stěny skříně. Podle samotného autora měly jít tyto hodiny plynule dvacet let a nepotřebovaly nejmenší opravu. Takovéto kuriozity a neopakovatelná díla provázely Prokešovu činnost po celou dobu jeho práce. Jan Prokeš je autorem nejrůznějších typů hodin, od malých kapesních až po velké věžní. Zkonstruoval hodiny s jednoročním chodem, kapesní hodiny s dvojím perem, hodiny, které ukazují měsíce, čtvero ročních období, svátky, východ a západ slunce i měsíce. Sestrojil také hodiny, které se natahují pouhým sevřením pláště. Jeho hodinový stroj, který šel bez natahování celý měsíc, byl dokonce patentován. Hodin z jeho dílny se zachovalo jen nepatrné množství, ale některé z nich jsou ještě dnes činné a na svém původním místě.

Kablíkova sbírka ptactva

Nejcennější částí přírodovědně sbírky Regionálního muzea a galerie v Jičíně je fragment cca 170 let staré Kablíkovy sbírky českého ptactva. Přestože sbírka nese jméno vrchlabského lékárníka Vojtěcha Kablíka, u jejího zrodu stály jiné dvě osoby. První z nich byla manželka Vojtěcha Kablíka, Josefína Kablíková, významná botanička a znalkyně krkonošské flóry i fauny. V letech 1830 až 1835 se stala mentorkou mladému lékárnickému asistentovi Antonínu Fierlingrovi, synovi lékárníka ze Sobotky. Antonín Fierlinger již nastupoval do vrchlabské lékárny jako nadšený sběratel přírodnin a schopný preparátor. Spolu s Josefínou Kablíkovou začali budovat sbírku, jejímž úkolem bylo představit celou českou avifaunu.

Původní sbírka, tvořená až do roku 1847, obsahovala 562 makropreparátů ptáků ve 240 druzích. K nejcennějším z nich patřil dodnes dochovaný kulík hnědý ze Studniční hory či albinoticky zbarvená pěnkava jikavec. Posledním přírůstkem byl v roce 1847 krkavec velký, střelený u Konecchlumí a dokládaný na dlouhou dobu jako poslední český krkavec. Ten byl zároveň i jedním z mála jedinců pocházejících z Jičínska, ostatní ptáci byli většinou odloveni v Krkonoších a na Pardubicku.

Samotná sbírka byla původně koncipována jako učební pomůcka. Z tohoto důvodu byly její fragmenty darovány mnoha středním školám. Nejpodstatnější část sbírky získalo v roce 1861 státní gymnázium v Jičíně. Teprve v roce 1988 odtud přešel fragment sbírky (84 kusů v 67 druzích) do vlastnictví jičínského muzea.

Důležitou součástí celé sbírky byl německy psaný katalog. Obsahoval informace o druhu, pohlaví, stáří, lokalitě, způsobu i datu získání určitého jedince. Dnes katalog existuje již jen jako článek profesora Antonína Houby uveřejněný ve Sborníku Musejního spolku v Jičíně (1936).

Přadlena Václava Brožíka

Jak dokládají umělecké sbírky po celém světě, malířství 19. století osciluje mezi historickou figurální malbou a krajinomalbou. Tomuto chvění mezi malířskými žánry jsme svědky i ve sbírce Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Ve sbírce máme uloženy jak krajinomalby, tak několik děl, které můžeme zařadit do žánru historické malby. K nejvýznamnějším představitelům historické figurální malby můžeme bezpochyby přiřadit malíře Václava Brožíka (1851–1901). Brožík svými obrazy pojednal významné úseky národní historie, ilustroval jimi život ve druhé polovině 19. století či si vybíral motivy z literárních předloh. Nejinak je tomu i na nevelkém obraze, který tradičně označujeme názvem Přadlena (olej, dřevo, 32 x 32 cm).

Obraz zobrazuje mladou, bohatě oděnou ženu s přeslicí v rukou a kolovratem v pozadí, která je usazena do neurčitého prostoru před krajinným goblénem s překrásnou bordurou. Brožík inspirovaný nizozemskými malíři ve svých plátnech nechával vyniknout nejrůznějším materiálům, které dokázal pojednat s takovou pečlivostí, že se nám při pozorování může zdát, že bychom ve svých rukou mohli pocítit lehkost krajky i těžký samet či brokát.
Muzeum dílo získalo 24. listopadu 1950 od Obecní spořitelny a záložny v Jičíně. Historička umění Naděžda Blažíčková-Horová se domnívá, že se jedná o jednu ze studií k obrazu Faust a Markétka podle opery Charlese Gounoda, která měla premiéru 19. března 1859 v Paříži. Václav Brožík připravoval obraz na objednávku barona Derwiese, u kterého pobýval v roce 1878. Malíř svá díla ze zvyku detailně připravoval, vznikla tak řada olejových studií mladé ženy – Markétky, výsledný obraz, pokud byl realizován, však neznáme.
Václav Brožík své kompozice do detailu promýšlel, proto neustále skicoval. Z jeho pozůstalosti známe řadu kresebných i olejových studií k jednotlivým dílům. Ve sbírce jičínského muzea se nachází celkem osm listů kreseb. Jedná se o studie jednotlivých postav, náčrty kompozice: Studie k obrazu Kryštof Kolumbus a také detailní kresebné provedení plánovaného díla: Studie k obrazu Četba.

Básnířka Irma Geisslová

Irma Geisslová se narodila v roce 1855 v Pešti, kde její otec Jan Geissl pracoval jako železniční úředník. Jeho zaměstnání bylo spjato s častým stěhováním, Irma byla proto vzdělávána v českém duchu v domácím prostředí. Po smrti své matky se teprve patnáctiletá Irma musela zhostit její role a postarat se o rodinu. Snad i proto si Irma tu svou nikdy nezaložila.

Přesto již v roce 1874 vychází Irmě v jejích devatenácti letech první básně v časopise Lumír, doporučené k otištění samotným Janem Nerudou, zaujatým tvorbou mladé básnířky. Povzbuzena úspěchem Irma publikovala své verše a povídky v časopisech Paleček, Světozor, Květy, Osvěta a dalších a v roce 1879 dokonce vydala vlastním nákladem básnickou sbírku Immortelly, která však nebyla kritikou, s výjimkou Jana Nerudy, přijata příliš pozitivně a zklamaná Irma již nikdy své niterné, temné básně, podobné těm ze sbírky Immortelly, nepublikovala. Přitom právě tyto intimní básně byly odrazem osamocené a trýzněné duše básnířky.

Irma Geisslová se do Jičína přestěhovala se svojí sestrou v roce 1884, kde se hned zapojila do kulturního života města a vydala sbírku básní Z Podkrkonoší. I přes krátký záchvěv radosti a naděje se však Irmin temný pohled na svět příliš nezměnil. Odsouzena k životu bez finančního zajištění, manžela a dětí se Irma stále více propadala do depresí. Navzdory nepříznivé životní situaci Irma psala až do úplného konce svého života. Psala vlastně neustále a psala na kdejaký papír, který jí přišel pod ruku. Psala na útržky, na použité obálky, na rub letáků a pozvánek. Psala tužkou, psala to, co jí zrovna přicházelo na mysl. Zemřela v Jičíně v říjnu 1896.

Ve sbírce jičínského muzea je dochováno několik stovek jejích rukopisů – básní, veršů, povídek, divadelních her a veršovaných přání. Součástí muzejní sbírky je i Irmin veršovaný deník a dopisy Sofie Podlipské adresované Irmě. 

Dřevoryty Anny Mackové

Tisíce Čechu každé léto opouští své domovy a vyráží do země zaslíbené na prosluněném jadranském pobřeží, aby tak načerpali tolik potřebné sluneční paprsky. Cestování a dovolenkování není výsadou současnosti, už naši předci se rekreovali rádi, a tak není divu, že v létě roku 1923 skupinka přátel v okruhu Anny Mackové a Josefa Váchala vyrazila na cestu k Jadranu.

Regionální muzeum a galerie v Jičíně ve své sbírce spravuje více než sto děl signovaných Annou Mackovou (1887–1969). Co do počtu kusů tak představuje druhý největší konvolut jejich prací v České republice. Sbírka obsahuje převážně grafické listy a ex libris, ale máme zastoupenou i u Mackové méně obvyklou malbu. Díla Anny Mackové se do sbírky Regionálního muzea a galerie v Jičíně dostala z pozůstalosti umělkyně. Muzeum současně získalo i část její korespondence, osobní doklady, fotografie aj. Od osmdesátých let se sbírka děl Anny Mackové postupně rozšiřovala na popud nákupní komise, v roce 1980 muzeum zakoupilo cyklus grafik zachycující putování po Korčule.

Roku 1923 Macková společně s Josefem Váchalem odjela na tříměsíční cestu na dalmátský ostrov Korčula. Oběma umělcům jadranské pobřeží a ostrov natolik učarovaly, že se rozhodli téma více rozpracovat. Macková již během cesty připravila značné množství skic a studií a po návratu domů je začala převádět do dřevorytů. Váchal během následujících let vytvořil opulentní knihu Corcyna Nigra (Mor v Korčule), vydanou v roce 1927. I v těchto dvou souborech, které vznikly na motivy letního pobytu, můžeme vidět naprosto odlišný přístup obou výtvarníků k tvorbě a výtvarnému názoru. Námětově jsou grafiky rozkročeny od zaznamenání krásy ostrova a zvířeny u Anny Mackové až po apokalyptické vize hořícího nemocného města v případě Josefa Váchala.

Na cyklu příznačně nazvaném Korčula Macková pracovala ještě v roce 1924. Soubor obsahuje celkem dvanáct grafických listů v nákladu 25 kusů. Při práci využila jak jednobarevného, tak více barevného tisku. Po námětové stránce cyklus obsahuje městské a přímořské scenérie, podmořský svět, ale i list s domovními znameními. Na posledním listu nalezneme také půvabnou grafiku psíka Žolíka, který umělcům dělal společnost během jejich pobytu.

Rukopis Josefa Váchala

Rukopis veršovaného textu Josefa Váchala, který psal pro lékárníka Františka Meda z Nového Města na Moravě, svého obdivovatele a mecenáše, zaplňuje pouze čtyři strany svázané v druhotné celopapírové vazbě. Na první straně se nachází kresba barevnými tušemi a akvarelem. Báseň je napsána modrým inkoustem. Dílo je autorem datováno 7. 4. 1944, tedy do doby, kdy žil Váchal ve Studeňanech u Jičína. Rozměry rukopisu jsou 217 x 156 mm. Tato báseň je jediným Váchalovým rukopisem, který se v jičínském muzeu nachází, přestože zemřel v nedalekých Studeňanech. Do jičínského muzea se dostal patrně po Váchalově smrti, spolu s částí jeho knihovny.

Josef Váchal (1884–1969) je spjat s regionem Jičínska díky jeho pobytu ve Studeňanech, kam se v roce 1940 natrvalo přestěhoval za svou přítelkyní Annou Mackovou, jejíž rodina zde vlastnila výnosný statek. Váchal poprvé Studeňany navštívil v roce 1927. V této době ještě netušil, že zde prožije druhou polovinu svého života. I přes již nepříliš harmonický vztah s Mackovou se Váchal v roce 1940 rozhodl k úplnému přestěhování do Studeňan. Zabydlel se v nevelké a studené komoře s malým zamřížovaným oknem, která dříve sloužila jako skladiště zásob. Vešla se mu tam pouze skříň, pracovní stolek, kamínka, umyvadlo a postel. Ostatní věci měl uloženy různě po stavení, tiskařský stroj na chodbě, knihy na půdě. Ve své komůrce, kam si sám musel zavést elektřinu, tvořil, četl a psal dopisy svým přátelům. Relativně klidný život na vesnici, který výrazně nenarušily ani válečné události, byl však narušen následujícím komunistickým režimem, kdy byl statek Anny Mackové v roce 1954 vyvlastněn a přeměněn na strojní a traktorovou stanici. Mackové bylo ponecháno pouze, v té době již zchátralé, obytné stavení.

Zde, v neveselém a hlučném prostředí, oba umělci společně v neustálých hádkách hospodařili, tvořili, přijímali návštěvy. Váchal žil v neustálém nedostatku základních potřeb. Anna Macková umírá 4. května 1969 v Nové Pace. Josef Váchal svou družku přežil pouze o několik dní. Zemřel ve spánku 10. května 1969.