V roce 1947 daroval prof. Josef Haken do jičínského muzea jednu část zrnotěrky, která byla objevena podle zápisu v kartě Pod Šikmou věží v Prachovských skalách. Nález dostal inventární číslo 721. Bohužel bližší informace o způsobu nalezení nejsou na kartě uvedeny.

Nález je nyní k vidění v prvním sále stálé expozice muzea. Určitým vodítkem k informacím o zrnotěrce je právě osoba profesora Josefa Hakena. Tento rodák z Horního Lochova působil jako archeolog – amatér na Rakovnicku a Kutnohorsku, kde vykonával profesi gymnaziálního učitele, ale především v rodných Prachovských skalách. Zde nalezl hned několik lokalit datovaných od neolitu po dobu hradištní. Své objevy publikoval ve Sborníku musejního spolku v Jičíně. První článek vyšel pod názvem „Lid polí popelnicových v Prachovských skalách" v roce 1941. Bylo plánované pokračovaní článku, které z důvodu okupace již nevyšlo. Taktéž jeho souborná práce z roku 1956 zůstala pouze v podobě rukopisu.

Objev zrnotěrek

V roce 1923 Josef Haken objevil v poloze ve Fortně mezi stezkou k Vítkově vyhlídce (= Šikmé věži) a Novou roklí pozůstatky žárových hrobů. V jednom z hrobů měla být nalezena dvě drtidla. Větší opotřebovanější drtidlo krylo dvě nádoby, kdy velká nádoba byla překlopená přes malou. V jejich okolí bylo nalezeno množství zlomků další nádoby, snad zásobnice či samotné popelnice na ostatky zemřelého. Vedle ní leželo druhé menší drtidlo. Nalezen byl v hrobě také asi 5 centimetrů široký bronzový náramek s příčným rýhováním. Josef Haken usuzoval podle nálezu zrnotěrek na existenci nedalekého sídliště. Zrnotěrku objevil taktéž na hřebeni Plecháče, podle čehož usuzoval, že i zde existovalo sídliště lidu popelnicových polí.

Je to ona?

Část zrnotěrky, která je uložená v jičínském muzeu, je spíše malých rozměrů. Její délka dosahuje 27 centimetrů a šířka skoro 16 centimetrů. Nabízí se zde tedy možnost ztotožnit ji s menším z drtidel nalezeným v roce 1923 taktéž pod Šikmou věží. I když je tato interpretace jakkoliv lákavá, není možná. Josef Haken ve svých článcích bohužel neuvedl rozměry nalezeného drtidla a k dispozici nemáme ani jeho ilustrační obrázek či fotografii.

Funkce zrnotěrky

Zarážející na objevené části zrnotěrky není jenom nejasný původ jejího nalezení, ale také její malé rozměry. Z tohoto důvodu nemusela být zrnotěrka využívaná k drcení obilí, ale spíše k mletí bylinek nebo dokonce masa. Mlít se na ní však mohlo také ostřivo do keramického těsta.

Mgr. Martina Pajerová

Relativně novým přírůstkem v zoologické sbírce Regionálního muzea a galerie v Jičíně je makropreparát mláděte včelojeda lesního.

Včelojed lesní  (Pernis apivorus) je dravec, který se potravou i způsobem života od ostatních zástupců tohoto řádu výrazně odlišuje. Jak již napovídá jeho český název, je hlavní potravou včelojedů hmyz. Včelojed pojídá zejména blanokřídlý hmyz, tedy vosy a čmeláky, kterým silnými drápy rozhrabává hnízda. Do včelínů se ale nedostane, včelařům tak tedy neškodí. Požírá nejen dospělé jedince, ale i larvy. Proti bodání je velmi imunní, podle některých odborníků požírá vosy i s žihadly.  Kromě zmíněného hmyzu se včelojed živí i drobnými obratlovci (žáby, ještěrky, hraboši) a rostlinnou stravou – bobulemi. Tento typ potravy ale zapříčiňuje nutnost každoročního tahu včelojedů do teplých krajin, a to až do rovníkové Afriky.

Včelojedi si staví velká hnízda v korunách stromů a někdy využívají i stará hnízda káňat, jestřábů a vran. Hnízdo včelojeda je velmi specifické. Jeho okraje jsou hustě obloženy čerstvými větvičkami, kotlinka je pečlivě vyložena zelenými listy. Kromě toho se jejich hnízdo dá určit i podle hromadících se vosích pláství. Na většinou dvou vejcích sedí oba rodiče, po vylíhnutí mláďat potravu přináší samec a samice mláďata krmí.

Včelojed lesní je velmi vzácný druh. Nejen, že patří mezi zvláště chráněné ptačí druhy ČR (je zařazen do kategorie silně ohrožený), ale je chráněn i mezinárodní úmluvou CITES. Z tohoto důvodu musela být pro preparaci našeho jedince udělena speciální povolení a byl odebrán pro archivaci i vzorek DNA, tak aby nemohlo dojít k záměně preparovaných jedinců.

Jedinec umístěný ve sbírkách našeho muzea pochází ze Záchranné stanice v Libštátě. Byl nalezen na zemi zraněný 30. 7. 2009 v blízkosti Jilemnice a bohužel přes veškerou péči pracovníka stanice uhynul. Makropreparát je zajímavý dále zejména proto, že se jedná o mládě ve stadiu přepeřování z prachového peří do šatu dospělých. Preparace byla, dle vyjádření preparátora, velmi složitá a výsledný preparát je tedy unikátem.

Mgr. Petra Zíková

Jak již naznačuje název článku, pod pojmem kadlub se skrývá forma na odlévání bronzových či měděných artefaktů. Jeden takový se nachází i ve stálé expozici jičínského muzea.

Popis nálezu

Tento kadlub byl nalezen v okolí obce Žitětín před rokem 1965, kdy byl zapsán do sbírek muzea. Předmět nese inventární číslo A 705 a je vystaven v prvním sále jičínského muzea. Snad opuková forma se dochovala pouze v podobě fragmentu, který dosahuje rozměrů 60 milimetrů na délku a 50 milimetrů na šířku. I když se dochovala pouze část kadlubu, lze podle negativu na jeho povrchu určit, že forma sloužila k odlévání sekerky s ouškem. Díky tomu je možné přiřadit předmět do období popelnicových polí, tedy do mladší či pozdní doby bronzové. Kadlub byl pravděpodobně původně dvojdílný.

Druhy kadlubů

Formy na odlévání měly různé podoby. Mohly být jak dvoudílné, jako v případě jičínského nálezu, ale též jednodílné, či dokonce složené z několika částí. Vždy záleželo na předmětu, který měl být vyroben. Například bronzový srp se odléval ve formě jednodílné. Odlišoval se také materiál využitý na výrobu kadlubů.

Nejjednodušší byly ty vyrobené z písku, avšak taková forma hned po odlití zmizela a tím je archeologicky její využití nevystopovatelné. Podobně je tomu i u hliněných forem, které byly pouze na jedno použití a opět jsou pro archeology velice špatně objevitelné.

Výroba kamenných kadlubů, kdy bylo pro jejich tvorbu využíváno měkkých hornin, byla již pracnější, avšak formu bylo možné použít vícenásobně. Tento typ kadlubů se nám také nejpočetněji dochovává do dnešních dnů. Svědčí o tom i nález ze Žitětína.

Nejsložitější na výrobu byly formy kovové. Ty se odlévaly prvně na hliněný model a opět se daly použít mnohokrát. Nutné bylo ale před odléváním potřít stěny mastkem, tuhou nebo sazemi, aby se k nim horký kov nepřichytil. U všech těchto typů forem bylo nutné vždy pracovat s negativem finálního předmětu.

Lití na ztracenou formu

Zvláštním způsobem odlévání, při kterém již nebylo využíváno kadlubu, bylo lití na ztracenou formu. Při využití této techniky bylo nutné nejdříve vymodelovat předmět z vosku, přesně i s detaily, a poté ho obalit hlínou, často také pískem či hnojem. Takto vytvořená forma se pomalu ohřívala v ohni, dokud z ní vosk nevytekl ponechaným otvorem. Nahrazen byl pak tekutým kovem. Tímto způsobem se mohly vyrábět například součásti šperků.

Mgr. Martina Pajerová

PhDr. Jaroslav Wagner patří mezi významné rodáky města Jičína. Jeho odkaz je uložen v RMaG v Jičíně. Manželka Jaroslava Wagnerová předala již v roce 2006 materiály spojené s profesionální činností svého muže. V roce 2011 poté do sbírky přibyly i osobní fotografie, záběry z jeho profese apod. Jedná se o téměř 3 000 pozitivů, které byly zhotovovány pro vlastní památkářskou činnost Jaroslava Wagnera.

Na základě těchto záběrů se tak ukazuje jeho činnost v plné šíři. Snímky svědčí také o stavu řady lokalit v 60. – 80. let 20. století. Obrovskou cenu pro posuzování památek, jejich stavu a významu mají rukopisy, kterých se zachovaly desítky a jsou rovněž součástí pozůstalosti.

Jaroslav Wagner se narodil 5. června 1921 v Jičíně, kde také absolvoval gymnázium. Po osvobození studoval dějiny umění, klasickou archeologii a estetiku. Od roku 1958 pracoval ve Státním ústavu památkové péče v oboru konzervace a obnovy památek architektury. Své znalosti a zkušenosti předával na přednáškách na katedře architektury Českého vysokého učení technického a na katedře dějin umění Karlovy univerzity v Praze. Vzdělání rozšířil pobytem v Paříži, dalšími studijními cestami po státech bývalé RVHP a v roce 1965 půlročním studiem na Institutio del restauro v Římě. Byl členem několika vědeckých a odborných komisí a poradních sborů. Od roku 1976 byl předsedou vlastivědného spolku „Jičín v Praze“. Zemřel 27. 1. 2006.

Ve své vědecké funkci věnoval mimořádnou pozornost a podporu obnově památek v rodném městě i v mnoha dalších obcích regionu. Během více než 30 let činnosti v ústředí památkové péče řídil rekonstrukční práce významných památek republiky, například na zámcích v Náchodě, Hrádku u Nechanic, Kuksu, Dobříši, Hrubém Rohozci, Kosti, Skalce, Starých Hradech aj. Spolupracoval na obnově městských památkových rezervací v Novém Městě n. M., Litomyšli, Novém Jičíně, Hradci Králové, Jičíně, Žatci, Pardubicích aj.

V oblasti rekonstrukcí a restaurování kulturních památek je nutné zmínit jeho návrh obnovy zámku Staré Hrady, analytické plány pro rekonstrukci jičínského zámku a studii obnovy a využití valdštejnské lodžie, parku a obory. Zasloužil se o zachování historické hodnoty města Jičína, když v roce 1956 a následně v polovině 60. let prosadil vyhlášení městské památkové rezervace.

Jaroslav Wagner je autorem mnoha odborných článků, studií a publikací věnovaných historii české architektury a urbanismu. Mezi nejznámější patří díla: Státní zámek Hrádek u Nechanic (1960), Státní zámek Hrubý Rohozec (1964), Kulturní památky Českého ráje (1966), Jičín, městská památková rezervace, zámek a památky v okolí (1965), Hrady, zámky a tvrze středních Čech (1974), Krajem západočeských lázní (1974), Jičín (1979), Československé hrady a zámky (1980) a další.

Mgr. Hana Fajstauerová