První jičínská plovárna pro veřejnost na rybníku Kníže byla díky zásluze vojenské posádky otevřena již 16. června 1845. Do června 1863 byla pak při hrázi vystavěna stavitelem Josefem Korelem další jednoduchá dřevěná stavba, která sloužila jako občanská plovárna. V roce 1878 rozšířil stavitel Václav Fejfar plovárnu o další křídlo. V prosinci 1889 bylo celé koupadlo rozbouráno.

Nové koupaliště se dvěma křídly vybíhajícími do rybníka, mezi nimiž byl bazén, vybudoval Antonín Holeček vybudoval nové koupaliště s dvěma křídly vybíhajícími do rybníka, mezi nimiž byl bazén. Byla vystavěna nová převlékárna a také kabiny, což byly uzavřené buňky pro koupání dam. Samozřejmě i nadále měli muži i ženy oddělenou dobu koupání.

Po zregulování rybníka v letech 1897–1898 připravil městský inženýr Bedřich Pek nový projekt a rozpočet na přeložení a rozšíření plovárny, která byla poté postavena na místě, kde se nová hráz stýkala s náhonem a kde dosud stávala plovárna vojenská (na východním břehu až pod Jarošovem). Stará plovárna se tedy rozebrala a znovu vystavěla na novém místě. Komplikovaná situace spojená se střídáním rozdílných koupacích hodin pro dámy a pány skončila v roce 1908, kdy opět Bedřich Pek připravil plány a rozpočet na zhotovení plovárny pro ženské pohlaví při erární silnici. V roce 1926 byly obě plovárny, které měly společný vchod, ještě značně rozšířeny.

V rozvoji města a turistiky nemohla v Jičíně obstát poměrně malá, prostá, dřevěná plovárna. Začalo se tedy uvažovat o zřízení moderního koupaliště v místech dosavadní plovárny na rybníku Kníže. Podle usnesení městské rady ze 4. 1. 1932 vypracoval Ing. Václav Šťastný technický plán na základě situačního návrhu Ing. Čeňka Musila. Koupaliště bylo zřízeno na louce ležící severně od rybníka a nabídlo svým novým návštěvníkům železobetonovou věž pro skoky z výše 3 a 5 m, skluzavku, kruhy nad hladinou, sprchy, regulérní plaveckou dráhu o 6 polích, oddělení pro děti (1 000 m2, hloubka 50 cm) a neplavce (2 000 m2, hloubka 110 cm). Plavci mohli navíc využívat celou plochu rybníka s odpočívadly (praporky, pevný vor uprostřed), tedy cca 43 000 m2. Návštěvníci přicházeli denně od 6 do 21 hodin, probíhalo zde i vyučování v plavání. Stavební práce skončil Ing. V. Čehovský, kterému byla stavba plovárny zadána, v červenci 1933. Za svou práci požadoval 211 377, 30 Kč. Slavnostní otevření nového koupaliště s pláží se konalo 9. 7. 1933. Ceny vstupních lístků na plovárnu stanovila městská rada na 1 Kč za osobu, za použití kabiny (nejvíce pro 4 osoby) 50 hal. na osobu.

Nové koupaliště na místě tohoto původního bylo vybudováno v letech 2009–2010.

                                                                                                                                                                                                                                                                                    Hana Fajstauerová

Vedle stavby nových škol a sokolovny se velmi dlouho v Jičíně přetřásala stavba nových kasáren. Hledalo se vhodné místo a rok výstavby se dlouho posouval. Původně bylo plánováno, že budou kasárna stát v blízkosti pomníku na Letné. Pro tuto stavbu již byly zhotoveny i podrobné plány. Novoměstští občané ale podali protest a důrazně žádali, aby byla stavba určena na Nové Město. V textu vypíchnuli především sanitární důvody, které souvisely s blízkostí rybníka Kníže. Tato poloha byla vnímána již dlouho jako nezdravá a nepříznivá. Nyní se do protestu vložili i obyvatelé Starého Města a město předložilo i další možnosti pro plánovanou stavbu. Dne 11. 9. 1885 vyslovil názor i maršálek, baron König, kterému nejvíce vyhovovalo místo blízko lipového stromořadí, pod Čeřovkou. Konečné rozhodnutí ale stálo na vojenské komisi. Ta měla na výběr ze dvou prostranství: v lipách, po levé straně stromořadí, a u svatováclavských lázní, za staveništěm nové budovy učitelského ústavu. Obě místa vzbudila nevoli, první kvůli narušení, ba dokonce zničení nejkrásnějšího místa k procházkám, a druhé z hlediska nevhodnosti sousedství vojska a školy. Nakonec bylo rozhodnuto vystavět nové kasárny v Lipách.

Veškeré stavební dříví dodala lesní správa knížete Trauttmansdorffa. C. k. vojenský zdravotní komitét ve Vídni schválil vodu ve studni na staveništi za vyhovující. Ještě v únoru 1886 nebylo schváleno poslední znění plánů, ale stavba měla do konce roku být pod střechou a skladiště se mělo již v létě předat k užívání zemské obraně. Nakonec byly skladiště a kůlna pro vozy odevzdány svému účelu na konci září 1886.

Jednota občanů Jičínských se výrazně ohradila proti vybranému místu. I přes jejich protest byla vypsána dražba na nájem stavby kasáren a stanovena výše stavebních nákladů na přibližnou částku 100 684 zl. 35 kr. Tato suma vznikla již po odečtení nákladů na stěhování, dodání štěrku a škváry, což bylo vyčísleno na částku 99 292 zl. 238 kr. Při dražbě 27. 4. 1886 učinil nejnižší podání na celou stavbu Václav Fejfar a to 80 500 zl. Městské zastupitelstvo ale respektovalo na svém zasedání 1. května přání místních živnostníků, aby byly jednotlivé práce zadány samostatně. Rozdíl mezi oběma výslednými cenami nebyl tak vysoký. Nakonec byla práce nádenická, zednická, tesařská a kamenická zadána sourozencům Antonínu a Bohumilu Holečkovým za 64 890 zl., pokrývačská V. Polákovi, kovářská a strojnická Fr. a Ant. Knotkovým, truhlářská a natěračská V. Horáčkovi, klempířská V. Novákovi atd.

Dne 10. 5. 1886 se započalo s výkopem základů a do konce srpna 1887 se měla stavba dokončit. Dne 8. 8. 1887 se do nových kasáren stěhovalo 400 mužů a 19. 8. téhož roku zakončila budování kolaudace. Budova kasáren byla postavena v letech 1886–1887 a posléze rozšířena a dokončena 1897–1898 Janem Marešem a Václavem Fejfarem. Úřední název zněl Kasárna c. k. zemské obrany.“
                                                                                                                            Hana Fajstauerová

Na začátku tohoto roku byl v oblasti Prachovských skal nalezen obsáhlý soubor sedmi bronzových předmětů – čtyř kruhů, dvou náramků a jedné faléry. Pohotový nálezce nám okamžitě tento „poklad“ přinesl do muzea, kde byl předán na konzervátorské oddělení a po očištění zapsán do naší archeologické sbírky.

Takový nález v archeologii považujeme za depot. Jde o úmyslně shromážděné a uschované předměty, které se nám ve svém původním místě uložení dochovaly dodnes. To však ne vždy bylo úmyslem toho, kdo je na to, či ono místo uložil. Existují depoty strachu (tzv. Angstdepoten), kdy se majitelé snažili svůj majetek ochránit před nepřáteli, lupiči v době nebezpečí. Takovými soubory jsou například mincovní depoty, které si jejich původní majitel bohužel již nevyzvedl. Za opak depotů strachu můžeme považovat depoty votivní, které nebyly určeny k pozdějšímu vyzvednutí. Pod tímto termínem si můžeme představit předmět nebo předměty uložené s cílem obětování přírodním silám či božstvu pro naklonění jejich vůle. Mezi další typy depotů patří například depoty surovinové, které sloužily jako nashromáždění suroviny (například kovu) k budoucímu zpracování nebo směně. Navíc obchodní, surovinové a výrobní depoty vypovídají o otázkách ekonomických a existenci a fungování směny. Proto jsou pro nás velmi důležité také nálezové okolnosti.

Při předání byly všechny předměty pokryty hlínou a na pár místech docházelo i k odlupování tenkých vrstviček kovu, které byly narušeny korozními produkty. Předměty byly šetrně ošetřeny v konzervátorské dílně – předměty byly nejdříve máčeny v destilované vodě a poté z nich byly kartáčkem či skalpelem odstraněny nečistoty. Takto očištěné předměty se následně desalinovaly a stabilizovaly v chemickém roztoku, aby nedocházelo k dalším korozním procesům. Po očištění se naplno objevila rytá výzdoba na všech předmětech, kromě faléry (viz obr.).

Z archeologického hlediska jsou pro nás depoty velmi důležitým pramenem poznání. Jedná se totiž o tzv. uzavřený nálezový celek. Tedy všechny předměty ze souboru byly uloženy ve stejný okamžik, to znamená, že pokud se mezi nimi vyskytují typologicky či chronologicky odlišné varianty artefaktů, ten obecně nejmladší datuje vznik depotu. Na katastrálním území Dašic (okr. Pardubice) byl nalezen depot s podobným složením artefaktů – masivní kruhové nápažníky, náramky a terčovité nášivky (faléry). Soubor je sice početnější, ale obsahuje předměty stejně zdobené i tvarované datované do přelomu střední a mladší doby bronzové (1300–1200 př. n. l.).

Zajímavé je, že ve střední době bronzové (mohylová kultura) nejsou ve východních Čechách (stejně jako v celé střední Evropě) depoty tak časté v porovnání s předchozím starobronzovým obdobím a pozdějším obdobím popelnicových polí. Otázkou ale zůstává, co tento pokles způsobilo. V posledních letech se u nás na Jičínsku díky spolupráci s amatérskými hledači kovů nálezy depotů objevují častěji. Mezi další nedávno nalezené depoty patří například soubor tří masivních bronzových náramků, zdobených rytými šrafovanými trojúhelníky a liniemi, nebo skupina různorodých nástrojů, mezi které patří nůž, dvě sekery (se srdčitým schůdkem a se schůdkem) a kopí s tulejkou. Zajímavostí je, že dýka s litou rukojetí, která byla také součástí tohoto depotu, je starší než všechny ostatní předměty, proto možná do celkového souboru nepatří.

                                                                                                                    Dominika Schmidtová

V jičínském muzeu je uloženo kolem 200 000 sbírkových předmětů. Na spoustě předmětů se ale již podepsal čas a nejsou v takovém stavu, aby je bylo možné vystavit zraku návštěvníků. Proto se jim musí vrátit stará krása, musí se zrestaurovat, obnovit. A protože je předmětů ve sbírce opravdu hodně, vybírají kurátoři předměty nejcennější nebo ty, které by bez obnovy už moc dlouho nepřežily.

Restaurovaní předmětů je náročný a nákladný proces. Některé předměty dokáží alespoň trochu obnovit sami kurátoři, u dalších je však již potřeba odborný a sofistikovaný zásah. Proto muzea zaměstnávají své restaurátory dřeva, kovu, papíru, pozlacovače a podobně. Ne však každé muzeum tyto odborníky má a musí se obracet na jiná restaurátorská pracoviště. A málokteré muzeum disponuje finančními částkami nutnými k zrestaurování předmětů a potřebuje pomoc v podobě dotací a grantů.

I jičínské muzeum každý rok žádá dotace na restaurování předmětů. Nejčastěji využívá dotace Ministerstva kultury České republiky, a to konkrétně program Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví D – Preventivní ochrana před nepříznivými vlivy prostředí. V roce 2019 jsme získali dotaci na zrestaurování opisu Mattioliho herbáře a na další část podmaleb na skle.

Opis Mattioliho herbáře z let 1739 až 1740 je nádherný svazek vázaný v pevných dřevěných deskách, kdysi celých potažených kůží. Díky sdělení autora na konci opisu víme, kdy přesně opis vznik, jméno autora je však bohužel vymazáno. A protože nevíme, jak se toto dílo do jičínského muzea dostalo, jméno autora by nám bývalo mohlo pomoci se o cestě tohoto předmětu dozvědět více. Svazek s nádherně barevně kolorovanými obrázky popisovaných rostlin byl bohužel v takovém stavu, že nebylo možné ho vystavit a ukázat návštěvníkům muzea. Celý svazek byl restaurátorem rozebrán, každý jednotlivý list očištěn a opraven a nakonec byl celý svazek opět zkompletován. Citlivé zrestaurování navrátilo svazku jeho bývalou krásu a opis Mattioliho herbáře tak bude zachován pro další generace.

Druhou částí dotace bylo restaurování 10 ks podmaleb na skle z našich sbírek, datovaných do 1. poloviny 19. století. Součást restaurátorského zákroku bylo vyčištění podmaleb, zajištění vrstvy malby, která byla značně degradovaná, místy zpráškovatěná, někde i setřená. Podmalby byly vyčištěny jednak mechanicky, jednak chemicky, barevná vrstva byla konsolidována a opatřena izolační vrstvou. Na závěr byla provedena scelující lokální retuš, která nahrazuje setřenou malbu a provádí se na papírové podložce. Konzervovány byly také rámy, v případě značného poškození byly nahrazeny rámy novými. Restaurování podmaleb znamená často záchranu v poslední chvíli, mnohdy je však poškození již nevratné.