Barokní plastika Krista z Božího hrobu

Velikonoce si v naší kultuře stále zachovávají dvě polohy. Jednu polohu představují svátky obnovy v přelomovém čase konce zimy a počátku jara vycházející z pohanských tradic, druhou pak představují nejdůležitější křesťanské svátky vrcholící umučením a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. Obě tyto polohy se formovaly vzájemně v symbióze. Především o Velikonocích se lidové i náboženské obřady vzájemně prolínají a řada křesťanských obřadů dala podněty k rozvoji lidové zbožnosti. Duchovním základem spojujícím oficiální křesťanský a lidový proud je jednota konce a počátku života, smrti a vzkříšení, vrcholící ve Svatý týden, zejména v posledních třech jeho dnech od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty (od Poslední večeře přes Ukřižování a nakonec Vzkříšení).

Jedním z oficiálních náboženských obřadů byla a dodnes je instalace scény Božího hrobu. Obvykle ji tvořil reliéf ležícího mrtvého těla, často s náznakem iluzivního prostoru ve skále, doprovázený anděly a někdy nástroji umučení. Ve sbírkách jičínského muzea je uložena barokní polychromovaná dřevořezba mrtvého těla Krista z 18. století. Řezba z Božího hrobu představuje mrtvého Krista se zapadlýma očima, s ranami po bičování a ukřižování. Tělo zahalené do bederní roušky nesoucí zlacení je položené na jemně zřasené draperii, s podloženými rameny a zakloněnou hlavou spočívá na podložce. Rozměrově patří k menším plastikám, na délku dosahuje jen 78 cm, šířka je pouhých 31cm a výška 33 cm. Vyřezána byla z tvrdého dřeva, jehož povrch byl opatřen křídovým podkladem a polychromií. Barevně převládá slonovinová běl se světle hnědou barvou vlasů a vousů Kristových a zlacením bederní roušky. Barevné zvýraznění ran bylo zřejmě v průběhu času setřeno.

Zpracováním odpovídá profesionální řezbářské práci významnějších uměleckých dílen působících v období 18. století v našem regionu. Její původ ani doba, kdy byla do muzejních sbírek předána, však nejsou známé. Pochází ze starých fondů muzea, ale s velmi kusými záznamy Inventáře krajinského muzea v Jičíně nebyla ztotožněna. Podle kvality práce se nabízí možnost, že dřevořezba mohla být pořízena pro významnější kostel v okolí, naskýtá se otázka, zda by to nemohl být kostel sv. Ignáce, jehož inventář byl v období konce 17. a v 18. století doplňován a posléze odstraněn při přestavbě a regotizaci interiéru kolem roku 1900. Po požáru v roce 1681 byl totiž kostel přestavěn a na severní straně byl zřízen depozitář a boží hrob.

Tento typ plastik se ve výtvarném umění objevuje v celé řadě variant v malbě i v sochařství. Podobně jako u vánočních i dalších obřadů využívala církev při velikonočních obřadech pro přiblížení biblické události smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista chudým a negramotným vrstvám obyvatelstva „divadelní“ prvky. Od středověku jsou doloženy inscenace Božího hrobu v podobě uložení sochy mrtvého Spasitele před oltářem. Odstraňovala se až na Velikonoční pondělí. Za protireformace oživili tradici Božích hrobů především jezuité (v Praze první Boží hrob roku 1559). Stali se mistry ve využívání divadelních a uměleckých prostředků pro šíření katolické víry, kdy kladli důraz na smyslovou názornost.

Inscenace Božího hrobu měla nahradit cestu k původnímu místu, kde byl Ježíš ve Svaté zemi pohřben. Nedostupnost posvátného místa i nebezpečnost cesty vyvolala potřebu symbolického přenesení „posvátných míst“ do Evropy. Na řadě míst byly vybudovány samostatné stavby napodobující jeruzalemskou Kapli Božího hrobu (Drahoraz, Slaný, Mimoň ad.), nebo byly v chrámech stavěny ze dřeva či kamene scény napodobující biblický vyjev. Boží hrob se stal běžnou výzdobou všech kostelů stejně jako betlém.

Přesto, že osvícenský absolutismus Josefa II. zasáhl reformami z roku 1784 do náboženského života zákazem oblékání soch a také ztvárněním např. křížové cesty, Božího hrobu, Vzkříšení a samozřejmě jesliček, udržoval se tento zvyk po celé 19. století a v katolickém prostředí přetrvává nadále. Dodnes také v řadě regionů přetrvala tradice lidové víry a zvyků spojených s velikonočním obdobím.

Hana Macháčková