Velikonoční hrkání nahrazovalo zvuk zvonů

Pomalu se blíží velikonoční Svatý týden a s ním také mnoho tradičních lidových zvyků, které se zachovaly do dnešní doby. Na mnoha místech naší republiky je dodnes živý zvyk tzv. hrkání, klepání nebo též řehtání, který se koná po dobu tří dnů Svatého týdne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Obyčej je součástí obřadních obchůzek, při nichž se používají nejrůznější dřevěné hrkací nástroje od malých po velké řehtačky, pojízdné trakářky, nebo klepáče kladívkového typu, kde pohyblivé kladívko naráží na plochu dřevěné desky. Kladívek mohlo být připojeno i více vedle sebe, záleželo na zručnosti tvůrce. Klepáče i řehtačky si totiž často vyráběli chlapci sami.

Ve sbírkách jičínského muzea je kromě dvou velkých rámových řehtaček uložen také velikonoční klepáč. Pochází z Jičínska, nejspíš z počátku 20. století a svým jednoduchým vyhotovením odpovídá lidovému prostředí. Dřevěná klepací deska je obdélná, s mírně zaoblenými rohy a strženými hranami, o rozměrech 16,5 x 5 x 1,5 cm. Středem desky prochází rukojeť (d = 17 cm) s horní částí prořezanou, v níž je vsazeno kladívko (7 x 2 x 2 cm, násada kladívka = 3,5 cm) uchycené železnou skobou z ohnutého hřebíku. Rukojeť je začepovaná proti uvolnění.

Podle tradice mají všechny tyto hrkací a klepací nástroje nahradit v době od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty zvonění zvonů, které podle tradovaného úsloví „odlétají do Říma“. Obyčej byl privilegiem dětí, především chlapců. O jeho rozšíření po celé republice vypovídá velké množství nářečních názvů (rachání, hafrování, křístání atd.). Písemně je zvyk doložen od 19. století, podle řady dokladů se však usuzuje na mnohem starší původ, snad na dobu 16. nebo 17. století.

Časově je hrkání vymezeno dobou, kdy mlčí kostelní zvony, tedy od večerní mše na Zelený čtvrtek, při které se připomíná poslední Ježíšova večeře a také ustanovení eucharistie (díkůvzdání spolu se svátostí přijímáním těla a krve Páně). Při zpěvu Gloria této večerní mše se zvony odmlčí až do Velikonoční vigilie na Bílou sobotu, opět do zpěvu Gloria.

Hrkání bylo a dodnes je výsadou chlapců a má svá pravidla, která připomínají organizaci dospělé chasy, někdy i vojenskou organizaci. Hlavním hrkačem je nejstarší chlapec, ministrant nebo si hoši zvolí vedoucího, označovaného jako stárek, pán, velitel či hejtman. V průvodu jsou pak přítomni i kapitáni, kaprálové, poručníci atd. Hrkání probíhalo v pravidelnou dobu, tj. ve 4 – 6 hodin, v poledne a večer, na Velký pátek se připojovalo ještě hrkání v 15 hodin, tedy v době Ježíšovy smrti, jak ji uvádí bible. Průvod hrkačů vycházel z kostela, nebo z centra obce, někde také od křížku na okraji obce a v kruhu obcházel kolem vesnice. U kostela a u soch svatých či křížů chlapci odříkávali modlitby Anděl Páně a zpívali náboženské písně. Na Bílou sobotu hrkání zakončovala obchůzka po vejcích, kdy hrkači dostávali za své třídenní snažení odměnu v podobě syrových vajec, peněz nebo cukroví. Koledu si pak skupina rozdělila mezi sebe.

Modlitby a náboženské písně při hrkání jsou ale považovány za druhotné. Uvažovat však jen lidový výklad jako náhradu za zvonění v čase odmlky zvonů a jako nástroj svolávání věřících k bohoslužbám také není úplný. Velikonoční hrkání má bezpochyby i svůj magický význam v lidové víře, a to nejen v rámci obyčejů spojených s jarní rovnodenností a počátkem zemědělského roku. Rachtavé a klepavé zvuky podle našich předků odháněly škodlivé síly. Magickou moc mělo také obřadní obcházení vesnice a vytvoření ochranného kruhu. Tento zvyk se objevuje u slovanských kmenů (např. křižácké jízdy v Lužici – Budyšín, Žitava, Zhořelec ad.), ale i u dalších etnik a měl zajistit ochranu obce i osetých polí před nepřízní a zlými silami. Církev zvyk velikonočního hrkání nezavrhovala, naopak spíš podporovala. Často se totiž nacházejí velké hrkače (řehtačky) uložené na věžích kostelů.

Mgr. Hana Macháčková