Nejsem historik a nikdy jsem se jím necítil. Mé zvolení za předsedu Pekařovy společnosti byl hluboký omyl a také jsem se této funkce velmi rychle zbavil. Jsem jen sběratelem a jestliže je pravda, že sběratelství je určitá mozková porucha, jsem těžce nemocen.
Narodil jsem s v Sobotce 2.1. 1923 v krásném starém domě barokních tvarů čp.201, tehdy v Komenského, dnes Jičínské ulici. Při destrukci té krásné stavby našli zedníci na nejvyšším místě pod pozednicí krejcar Marie Terezie z r. 1760. Můj nejstarší známý předek po otci byl tesař Jan Samšiňák, který v 17. století prováděl složité tesařské práce na černínských stavbách. Moji předkové po mamince byli libošovičtí kameníci Havlíkové a Paříkové, pracující v lažanských lomech. Otec byl neobyčejně zdatný obchodník, ale jeho vztahy ke kultuře byly poněkud vlažné. Dal se však ovlivňovat maminkou, která měla značné kulturní zájmy: četla, hrála ochotnické divadlo, zpívala. Oba rodičové byli věrnými členy Sokola a tam se snad i seznámili.
K tělesné kultuře jsem měl vždycky daleko. Hledal jsem za vším nějaký účel a prostná či nářadí neměla pro mne žádnou náplň. Začal jsem sbírat. Nejprve pohledy s náměty z českých dějin. Mnoho jich u nás bylo z dědečkovy trafiky. Album se však náhle někde ztratilo. Podezíral jsem bratra, že je věnoval panu učiteli, on si občas takové vylepšení profilu dovoloval. A tak jsem přešel na přírodu. Herbář, brouci a pak mravenci! Při stěhování z domu 201 po mnoha letech se našlo album na půdě, ale už bylo pozdě. Na maturitním vysvědčení mám připsáno zvláštní uznání za úspěch v přírodních vědách. To bylo roku 1942. Vysoké školy se otevřely až v r. 1945. Dostal jsem se do dobré party kolem parasitologa prof. O. Jírovce. Po doktorátu v r. 1949 jsem využil praxe získané několikaletou péčí o sbírky soboteckého muzea na Humprechtě a stal jsem se vedoucím okresního muzea v Děčíně. Už během války jsem se začal zajímat o kulturní historii, zvláště o výtvarné umění. Byl jsem tam rád, ale různé politické tlaky způsobily, že jsem se vrátil do Prahy. Nejprve na entomologický a pak parasitologický ústav ČSAV.
Ve sběru papíru jsem v Děčíně našel knihu hraběte Vitzthuma o roztočích. Vitzthum byl vynikající znalec roztočů v celém rozsahu, jeho kniha má určitý styl, do něhož je nutno se vcítit, pak je velmi užitečná. Vitzthumova sbírka je uložena v muzeu v Mnichově – a já jsem později získal takovou důvěru, že mi byly jednotlivé preparáty půjčovány do Prahy. Při odchodu z Děčína jsem si odnesl roztoče, který způsobil dermatitidu pracovníkům jednoho závodu, byl to Ornithonyssus bacoti, první nález ve vnitrozemí Evropy a na sarančeti rudokřídlém v Jílovišti jsem hned nato zjistil parasitického roztoče Phanolophus nasica. Vzhledem k tomu, že to saranče patří k velkým hospodářským škůdcům v Rusku, přišel se na roztoče podívat prof. Bey-Bienko, který se tím sarančetem zabýval.
A tak jsem začal pracovat na roztočích. Začátky byly těžké, ale celkem se mi dařilo. Vznikly kontakty s cizinou, které mi pomáhaly přemáhat místní závistníky. Neměl jsem žádné politické ani jiné funkce, mohl jsem se věnovat jen práci. Náhoda mi přihrála mezinárodní spolupráci na výzkumu astmatu, řada dalších náhod zajímavé problémy. Nikdy jsem neváhal popadnout svého býčka za rohy, a to se mi vždycky vyplatilo.
Když jsem byl nucen opustit Akademii věd, vrátil jsem se ke svým koníčkům a skončil opět sběratelstvím. Opět náhoda mi nahrála možnost bydlení v Šolcově rodném statku v Sobotce, a to mi umožnilo pořádat výstavy výtvarného umění, kterých bylo kolem 300. Byla to i příležitost k seznámení s našimi nejvýznamnějšími výtvarníky od Maxe Švabinského až po Oldřicha Kulhánka. A při té příležitosti jsem shromáždil docela slušnou sbírku české grafiky. Své znalosti jsem získal nejen z knih, ale i stykem s chytrými lidmi, jako např. V.V. Štech, František Dvořák, byl jsem i dlouholetým přítelem četných malířů.
Ve skloubení znalostí z historie, výtvarného umění a fotografie jsem našel mnoho themat a příležitostí k další, dosud trvající publikační činnosti.
Karel Samšiňák