Vzpomínky přátel na Karla Samšiňáka

RNDr. Karel Samšiňák, CSc.

Páter Lukeš byl katolický kněz. Titul páter dostal až po roce 1989. Narodil se v Náchodě. Po vysvěcení kázal v Náchodě v kostele uprostřed náměstí. Na jeho kázání chodilo hodně lidí. Proto ho komunisté uklidili na faru do vesnice Činěves. Zde žil s kuchařkou Zdeničkou. Měl kázání i v okolních vesnicích. Např. v kostele v Dymokurech, odkud pocházela moje žena. Páter Lukeš byl velmi vzdělaný a měl přátele v mnoha uměleckých kruzích.

Poprvé jsem ho navštívil na faře v Činěvsi začátkem šedesátých let. V té době měl na faře plno nádherných obrazů Karla Svolinského. Přišel jsem si obrazy prohlédnout. Tak jsem poznal pátera Lukeše. Když komunisté Svolinskému v Praze sebrali ateliér a neměl kde bydlet, vzal ho páter Lukeš na faru v Činěvsi, kde Svolinský dožil.

S panem Samšiňákem jsem jednou mluvil o jeho sbírce exlibris. Ptal jsem se ho, jak se k němu dostala grafika Svolinského, na které je nápis Páter Lukeš. Pan Samšiňák mně řekl, že Lukeš také sbíral grafiku. A že s ním udržoval kontakt. Jednou Samšiňák sháněl nějakou grafiku. Přijel do Činěvsi na faru. Kuchařka Zdenička mu řekla, ať počká, že Lukeš se brzo vrátí. Že požadovanou grafiku určitě má. Protože on sebere každé „hovno“, které uvidí, řekla Zdenička. Když mně to Samšiňák vyprávěl, strašně se smál, jak mu to Zdenička řekla.

O Karlu Svolinském jsem také hovořil s libereckou profesorkou a malířkou Kubínovou, rozenou Volfovou. Ona byla žačkou Svolinského. Říkala, že na pohřbu Svolinského nikdo nepromluvil ani slovo. Páter Lukeš měl od komunistů zakázáno mluvit. A tak Svolinského pohřbili bez jediného slova rozloučení.

Břetislav Kužel, 2023

Karel Samšiňák – vědec a bohém

Karel Samšiňák patřil k našim nejvšestrannějším akarologům a jeho zájem a záliby daleko přesahovaly tento vědní obor. Byl velkým znalcem a propagátorem umění, významným sběratelem exlibris
a funkcionářem Spolku sběratelů kuriozit. Měl rozsáhlé kontakty s řadou umělců a byl známým „recesistou“ se sklonem k bohémskému způsobu života. Byl vždy středem pozornosti na všech společenských akcích. Jeho svéráznost mu bohužel často komplikovala život. Vyrovnal se s tím způsobem jemu vlastním, když svůj postoj k životu a své názory vtipně a výstižně vyjádřil v knížce „O mouchách a lidech“, která mohla být zveřejněna až po sametové revoluci v roce 1993 v NEJMENŠÍM Nezávislém Nakladatelství v Praze. Knížka byla inspirována jeho návštěvou Číny v období Velké kulturní revoluce, kdy čínský vůdce Mao Ce-tung vyhlásil boj čtyřem metlám lidstva, tj. krysám, vrabcům, plžům a mouchám. Proto o mouchách a lidech.

Osobně jsem se s Karlem Samšiňákem poznal v roce 1963 na půdě Československé akademie věd v Praze, kam Karel přešel po pětiletém působení v Oblastním muzeu v Děčíně. Původem entomolog a myrmekolog, po šestiletém působení v Entomologickém ústavu ČSAV (dnešní AVČR), kde působil až do svého odchodu do důchodu. Měl jsem možnost s ním spolupracovat na řadě vědeckých problémů více než dvacet let a zveřejnit s ním řadu společných vědeckých publikací.

Po počátečních studiích mravenců a dalších obyvatel mravenišť, zejména myrmekofilních roztočů, se Dr. Samšiňák věnoval studiu dalších skupin roztočů, volně žijících, foretických nebo parazitických, žijících většinou ve spojení s hmyzem. Za jeho nejvýznamnější práce je možno považovat taxonomickou revizi rodů Tyrophagus a Cosmoglyphus, nebo revizi čeledi Canetriniidae, ve které provedl komplexní analýzu geografického rozšíření roztočů této čeledi a jejich hostitelských brouků – střevlíků z čeledi Carabidae celé Palearktické oblasti. Věnoval se studiu epidemiologie svrabu působeného zákožkou svrabovou (Sarcoptes scabiei). Ohlásil první evropské nálezy významného škůdce včel a původce varoázy, roztoče Varroa jacobsoni (nyní Varroa destructor) z Bulharska. Významný je jeho podíl na identifikaci roztočů rodu Dermatophagoides z domácího prachu, kteří jsou dnes považováni za hlavní zdroj alergenů obsažených v domácím prachu. Se svou kolegyní a dlouholetou spolupracovnicí Ing. Eliškou Vobrázkovou vyvinuli techniku laboratorního chovu těchto roztočů z čeledi Pyroglyphidae, kteří se stali základní surovinou pro výrobu vakcíny pro kožní testy a desenzibilizaci osob alergických na alergeny obsažené v domácím prachu. Jeho technika chovu mravence faraona (Monomorium pharaonis) umožnila pozdější vývoj feromonových pastí „Lapharex“ používaných k boji s tímto domácím škůdcem.

V průběhu své vědecké činnosti publikoval více než 100 původních vědeckých prací v odporných časopisech a podílel se i na několika monografiích. Nejvýznamnější z nich je spolupráce na šestém svazku Klíče zvířeny ČSSR IV (1971), kam zpracoval roztoče z podřádů Mesostigmata a Astigmata. Značný byl jeho podíl i na publikaci Roztoči a klíšťata škodící zdraví člověka (1979), do které sepsal kapitolu o svrabu a několik dalších kapitol o různých skupinách roztočů. Jeho vědecké zásluhy byly oceněny čtyřletým členstvím ve Výkonném výboru mezinárodního akarologického kongresu i dlouholetým členstvím v ediční řadě mezinárodního vědeckého časopisu International Journal of Acarology, vydávaném v USA.

RNDr. Frant. Dusbánek, DrSc., Prazitologický ústav AVČR (Muzejní noviny, 2009)

Znalec umění a Sobotecka

Širokému okruhu lidí je RNDr. K. Samšiňák znám jako vynikající znalec Sobotecka a celého Českého ráje, zejména jeho sakrálních a dalších sochařských památek, výtvarného umění, historie a samozřejmě je i velkým znalce přírody. Po dlouhá léta byl předním představitelem Spolku sběratelů a přátel exlibris a drobné grafiky, jehož čestným členem byl pak jmenován, pracoval i ve výboru Spolku českých bibliofilů, po dva roky působil jako předseda Pekařovy společnosti Českého ráje. Je přítel řady malířů, výborný společník a vypravěč, takže mnozí návštěvníci Sobotky ani netuší, že je v prvé řadě přírodovědec, který svůj obor významně obohatil, a přispěl tak k mezinárodní prestiži české akarologie. Zato ho ale vnímají jako skvělého, zasvěceného průvodce po kraji, vtipného vypravěče
a dobrého společníka. A také jako výraznou osobnost.

Aleš Fetters (Muzejní noviny, 2009)

Zdravím z Olomouce,

Vzpomínky na pana doktora Samšiňáka mám spojené s výtvarnou redakcí nakladatelství Albatros, kde jsem v osmdesátých letech nějakou dobu pracoval. Byl to úžasný kolektiv výtvarnických osobností – Zdeněk Mlčoch, Lumír Ševčík, Jaromír Zápal, Jindřich Kovařík, Luděk Vimr a Jan Žbánek.

Pan doktor Samšiňák se při svých návštěvách na Perštýně okamžitě stával další nedílnou součástí
tohoto kolektivu. Všichni páni radostně odhodili datum svého narození a zavládla nefalšovaná klukovská atmosféra... Patřilo se samo sebou vytáhnout i nějakou tu butylku a připít na zdraví! Debata byla na úrovni, pan doktor rozhodně nepokulhával v oblasti znalostí výtvarného umění. K odlehčení témat pochopitelně patřilo nepřeberné množství historek z velmi častých návštěv Šolcova statku a Sobotky. Hlavně pražský Hanák Zdeněk Mlčoch totiž patřil řadu let k nezbytnému „inventáři" pravidelné Šrámkovy Sobotky a s panem doktorem byli středobodem dění na statku.

Nezapomenutelné jsou pro mne i vzpomínky související s mojí výstavou v „Šolcárně" v roce 1987. Krásné letní počasí, zahájení klasicky na zápraží statku, společnost poklidně posedávající po zahradě. Pan doktor mi nabídl i možnost ubytování na několik nocí přímo v chalupě – tedy vlastně pro mne skanzenu z dob Národního obrození... Nádhera! Při snídani popíjet kávu z historií prošlých hrníčků
a přitom „pozorovat co kde letí" na nevyumělkované staročeské zahradě.

Při každé další návštěvě si uvědomuji jedinečnost a nadčasovost tohoto místa v dnešní prapodivné době.

Jiří Fixl, 2023

RNDr. Karel Samšiňák – osobnost, která bude chybět

Když přišel do „zákulisí“ jičínského muzea pan doktor Samšiňák, bylo to zpravidla jen na chvilku, prohodil pár slov, nahlédl v badatelně do několika knih, zodpověděl speciální dotazy na historii Sobotecka, které tu byly pro něj odposledka přichystány, přidal několik tipů (ve své podstatě mimořádných podnětů k naléhavé vlastivědné práci, anebo potřebné činnosti vědecko-výzkumné), z tašky vytáhl 2–3 unikátní předměty – jako například rýsovací potřeby G. A. Gerstnera, loutkové divadlo, herbář Jičínska a Sobotecka, nebo stereoskop… čili další cenné dary do muzejních sbírek, utrousil přitom (naráz nedbale i šibalsky), že doma ještě „něco“ má, že ale  to až zas příště, náhle kývnul na pozdrav a zanechal udiveného a zkoprnělého muzejníka svému osudu.

V říjnu roku 2006 podobně vytáhnul z aktovky dar největší: svoji sbírku exlibris, sbírku grafiky, svoji kartotéku a regionální knihovnu – to vše sepsáno na jediném papíru formátu A4 a odkázané jičínskému muzeu. Spíš by hlavou zeď prorazil, než by se podařilo doktora Samšiňáka odradit od toho, k čemu se rozhodl. Nepřipustil ani žádná velká slova, žádné okázalosti. Dovolil nám v podstatě říct jen „Děkujeme“, na což suše odpověděl „Prosím“ a hned změnil téma hovoru.

Poděkovali jsme panu doktorovi výstavou výběru z jeho sbírky exlibris na začátku roku 2007. Stejně však měl na vernisáži pomyslnou taktovku v ruce on a těšili se z toho všichni přítomní. Vystoupil tak, jak nám zůstává v paměti: člověk, který má ducha, bystrost, vzdělání, humor, dar sebeironie, který nezačíná větu zájmenem já a jehož blízkostí se lidé obohacují.

A na tom 2. srpen roku 2008 nic nezmění.

 J. Gottlieb
 ředitel Regionálního muzea a galerie v Jičíně (Muzejní noviny, 2009)

RNDr. Karel Samšiňák

Chalupa a grafika - to byly styčné body mezi mnou a Karlem Samšiňákem. Seznámil nás PhDr. Josef Prokop, který začátkem sedmdesátých let dělal kastelána na hradě Kost. Vyhlédnutou chalupu v Trní jsme nakonec nekoupili - získala ji má kolegyně grafička Dana Havlíčková se svým manželem herecem Miroslavem Masopustem - ale navázané přátelství s panem doktorem Samšiňákem se během krátké doby rozvinulo v srdečné kamarádství. V Praze jsem ho navštěvoval v laboratořích Parazitologického ústavu ČSAV v Papírenské ulici. Po chodbách těch starých přízemních dřevěných staveb jemně zaváněl ether, ale v kóji, kde Karel bádal bylo útulno a podávala se lahodná slivovice. Nechal mě nahlížet do mikroskopu a já jsem ho obdivoval jako vědeckého ilustrátora, když jsem viděl, jak z mlhoviny preparátu postupným přeostřováním získává představu o celkovém tvaru roztoče a jeho podobu zručně zakresluje na papír. Studie těch chlupatých potvůrek pak perem a tuší upravoval do podoby definitivních didaktických tabulek. Jeden takový jeho vědecký artefakt jsem od Karla získal výměnou za mou grafiku. Vedle zajímavostí ze života roztočů a mravenců mě informoval i o pozoruhodnostech ze života společenského. Tady mi také často vyprávěl o zážitcích ze své muzejnické éry a s šibalsky přimhouřenýma očkama popisoval různé veselé příhody. Přes náš společný zájem o etnografii se dostal i k oblíbeným humorným historkám o paní Naděždě Melnikové Papouškové.

Karel Samšiňák byl prvním hybatelem, který odstartoval mou uměleckou praxi grafika. Byl mým prvním klientem, který si objednal exlibris za honorář a zároveň mě uvedl mezi sběratele ze Sdružení sběratelů a přátel exlibris. Jindy jsem od něj dostal úkol graficky zpracovat Samšiňákovský rodokmen, který pak poslal svému bratrovi do Ameriky. Také jednu z našich prvních výstav jsme s mou ženou sochařkou Stanislavou měli na Šolcově statku. K obveselení vernisážové společnosti tenkrát vymýšlel různé žertíky. Například se on, seriózní vědec, neváhal zjevit v noční košili po jakési nebožce. Když nás pak během horké noci ve spánku něco ukrutně poštípalo, s uspokojením to identifikoval jako práci mochniček, ale odmítl, že by to byl nějaký jeho entomologický experiment.

Do nejužšího kroužku "Zdělanců" na Šolcově statku jsem byl přijat bez přípravy, přímo překotně a vlastně náhodou. Prsty v tom mají manželé Renata a Martin Lhotákovi.  Bylo totiž horké letní odpoledne, když jsme se u nich v Hubojedech zastavili. Martin se pochlubil zákeřně vychlazenou slivovicí a moje sestra Káťa se uvolila, že bude na zpáteční cestě řídit. Tak jsem jí předal klíčky od auta. Když jsme se loučili, pochopil jsem, že jsem to asi trochu přehnal. Cestou přes Sobotku jsem sestru přesvědčil, že je třeba se ještě stavit pozdravit Karla Samšiňáka. V sednici nás však přivítala celá společnost neméně rozjařených Karlových přátel a všichni ti, se kterými jsem se ještě neznal, trvali na tom, abych si s nimi potykal. Jedinou výjimkou byl malíř Josef Kábrt, se kterým jsme se dohodli na onikání, které jsme pak při každém setkání důsledně dodržovali.

Z exlibris, která jsem pro Karla dělal, bych zmínil dvě. Hned to první z roku 1974, kde jsem se pokusil parafrázovat podobu těch jeho roztočů spletenými prsty rukou, jak se to dělá při stínohře. Druhé proto, že jsem za ně získal ocenění na sjezdu SSPE v Jičíně v roce 1995. Bylo to na vypsané téma - Můj domov. Uplatnil jsem tu princip soutisku tvarovaných hlubotiskových matric. Mezi stylizované pískovcové skály jsem doprostřed umístil autentickou siluetu Semtínské lípy. Stejným způsobem jsem to pak zpracoval i ve velkém formátu jako volný grafický list. Jeden z prvních výtisků jsem samozřejmě hned Karlovi věnoval. Za pět let nato jsme se bohužel sešli při tryzně nad bouří vyvráceným kmenem tohoto krásného památného stromu.

Od chvíle, kdy se Karel Samšiňák na penzi odstěhoval natrvalo do Sobotky, jsem pro něj a Aninku Kafkovou dělal každoročně  jako PF malou litografii s kočičím zadáním. Je z toho slušná kočičí galerie, ovšem ne všechny se mi povedly.

Stýská se nám po našem starším kamarádovi Karlovi, který, ač byl kapacita ve svém oboru a nevšedním znalcem v celé řadě dalších, vše bral s humorným nadhledem a vždy především miloval život.

Jan Kavan  MMXXIII

Vážení přátelé Karla Samšiňáka zvaného Sobotecký

Jelikož doktora Karla Samšiňáka znám už mnoho let, chtěl bych ho pozdravit.

U Karla Samšiňáka mě překvapilo, že i když se celej život zabývá hledáním vší, blech a roztočů mikroskopem, přesto si všiml i mé figury, která se nikdy nemusela mikroskopem hledat. První, čím mě doktor Samšiňák překvapil, bylo, že si ode mne už tenkrát objednal novoročenku a zaplatil, to se mně často nestávalo.

Seznámila mě s Karlem profesorka Papoušková. Byla to velmi samorostlá dáma, která mi vysvětlila, že aby se cejtila mladá, musí se jedenkrát za den nasrat. Musím říct, že na svých osmdesát let dělala velmi mladý dojem. Já ji podezříval, že léčebné dávky aspoň zdvojnásobuje. No a právě v tom ústavu, co Karel hledal ty blechy, tam mi udělali jednu z prvních výstav.

Bylo to krásné prostředí, něco jako řeznictví, prostě samá lednice, ale místo buřtů tam zřejmě měli ty drobný potvory, protože mi tam nikdy nic k jídlu nenabídli. Karel na mě udělal ten nejlepší dojem od samého začátku. Prostě Karel Samšiňák je dobrej člověk. Vo mě se zas říká, že jsem dobrohloupej a tak si s tím Karlem rozumím. Moje máma taky říkávala. Samšiňák je slušnej člověk. To teda všechna čest stranou. Mně je divný, že vypadá tak mladě. Zřejmě ho děvčata neponičily. To se nám stává, že nás ženský votahaj a pak nás nechají bejt. Karlovi se to nestalo. No a vzhledem k tomu, že má takovou reprezentační figuru, může dělat předsedu nejen u exlibristů. Mně se třeba dotazovali místní družstevníci, esli by tedy nechtěl dělat předsedu. To, když u mě Karel v nádržce chytal užovky.

Vždycky mě překvapuje, kolik energie se vleze do tak sporé figury. Co všechno dovede zorganizovat, i když má oproti mně daleko menší hlavu.

Sobotka je dnes kulturní pojem. V tom má taky prsty. Že by měl bejt penzista, to by člověk neřek. Já ho rád v Sobotce navštěvuju. Jelikož Aninka Kafková má pro mě vždycky čerstvý jitrnice. No a Karel se mně rejsuje ještě v příznivějším světle. Jídlo samozřejmě není všechno, ale uklidňuje. Mě jen překvapuje, že chodí takovej flák světa pro točený pivo. To já bych nedělal.

A tak bych přál milému Karlovi, když už má ty železný klouby, ať má taky železný zdraví. Musíme si vážit, že i přes veškerou lékařskou péči, jsme se dožili značného stáří. Máme toho dost za sebou, co bych kecal. Jak říkala ta starší slečna. „Z nejhoršího jsme už vevnitř.“

Karlovi jsem vděčný, že se do smrti staral o profesorku Papouškovou, což nebyla legrace. Vo mrtvym všechno dobrý, ale ta baba byla upletená z hadích vocásků. Už za to se Karel dostane do nebe. A bude sedět na nejlíp vycpaným mraku a andělé sami mu budou chodit do Sobotky pro točený pivo, aby nemusel cucat to flaškový. Ať má kolem hlavy svatozář ze samých blech a roztočů, ať mu mravenci nechoděj po těle, ale jen tak v úctě okolo.

Váš Komárek (Muzejní noviny, 2009)

Karel Samšiňák – vzpomínka od Zdeňka Mrkáčka

Jméno Karel Samšiňák jsem znal již dosti dlouho předtím, než jsme se potkali osobně, a to například z článků hradeckých novin Pochodeň. A jeho práce nejen v těchto novinách jsem již tehdy obdivoval. Psal v nich o různých tématech, a nejen v rámci přírody, a kromě jiného připomínal památku a práci nejrůznějších osobností z minulosti. Osobně pro náš region považuji za stěžejní jeho podrobnou práci o fauně Českého ráje ve sborníku Práce a studie z roku 1973, ke které se dodnes velice rád a s úctou vracím. A o mnoho let později jsem dostal knihu Krajinou Českého ráje: Sobotecko s jeho nádhernými kapitolami o výtvarném umění a přírodě.

Jako vědec světového formátu ve svém rodném oboru – parazitologii, a znalec výtvarného umění publikoval tedy nejen ve vědeckých časopisech, ale také v regionálním tisku, bez ohledu na jejich dosah. Ale teprve časem jsem si uvědomil, jak jsou texty Karla Samšiňáka kvalitní, plné informací, jak jejich autor přímočaře postupuje k cíli, jaký má “tah na branku.“ Téměř co věta, to další informace. Snad nikde jinde jsem se nesetkal s takovým stylem psaní. A přesně takovými texty od 90. let obohacoval také obnovený vlastivědný sborník Od Ještěda k Troskám. A přitom kolikrát přinášel článek do redakce se slovy: „Tady jsem něco přinesl. Pokud se to nebude hodit, tak to hoďte do koše…“ Tím spíše jsem si vážil jeho hodnocení mých knih. Hodnotil je s velkým pochopením pro mladšího kolegu a pokud se mu něco nelíbilo, tak nekritizoval, ale poradil, co třeba mohlo být jinak a lepší.

Zdeněk Mrkáček

Stoletý Karel Vavřinec Samšiňák (1923–2008)

             „Nejsem historik a nikdy jsem se jím necítil. Jsem jen

               sběratelem a jestliže je pravda, že sběratelství je určitá

               mozková porucha, jsem těžce nemocen...“

                                                      RNDr. K. Samšiňák, CSc.

Netušil jsem pravý důvod Karlovy náklonnosti k mé osobě a později i k manželce Marii. Těch styčných bodů v životě byla celá řada: důvěrná znalost Českého ráje, shodná příslušnost ke starým soboteckým rodům příbuzných, studentská léta v Mladé Boleslavi, společné známosti (např. Votoček – rodák novopacký, Václav Rudl, Karel Vik, Vladimír Mikule a celá řada výtvarníků a sběratelů exlibris).

Měl jsem ho rád pro jeho poutavá vyprávění opřená o znalosti a osobní poznatky, pro jeho kousavý, ale laskavý humor a ironii. Byl všímavý, měl přirozené organizační schopnosti. V mezních společenských situacích neztrácel rozvahu a nacházel vždy nápaditá a okamžitá řešení. Tyto sympatické vlastnosti ho doprovázely po celý život, od útlého mládí. Byl to student Karel Samšiňák, který první upozornil na záměr vykácet v r. 1947 lipovou alej na soboteckém hřbitově. Zachránily ji následné protesty občanů, památkářů a ochránců přírody.

Praxe získaná několikaletou péčí o sbírku soboteckého muzea na loveckém zámečku Humprechtu způsobila, že mu byla nabídnuta práce vedoucího okresního muzea v Děčíně.

(Ostatně, jeden z jeho předků, Jan Samšiňák, byl tesař a při zastřešení Humprechtu se podílel na zhotovení dřevěného kruhového krovu.)

Mladý Samšiňák se však dal na jinou vědeckou dráhu, když vystudoval Přírodovědeckou fakultu KU v Praze a postupně se vypracoval jako zoolog, akarolog a parazitolog. Byl uznávaným odborníkem ČSAV se zaměřením na výzkum roztočů, kde získal mezinárodní věhlas. Je autorem 160 vědeckých prací, zvláště o varoáze – úhynu včelstev a o roztočích vyvolávajících alergie u člověka.

Zájem o kulturní historii se zvláštním zřetelem k výtvarnému umění propukla u Karla Samšiňáka už během 2. světové války.

V Děčíně byl spokojen, jako muzejník zde působil v letech 1949–1954. Výrazně se podílel na vzniku městské galerie, která byla založena dřív, než se podařilo zřídit v Litoměřicích Krajskou galerii VU. Sblížil se s kolegou kunsthistorikem PhDr. Otakarem Votočkem, který ve stejné době, v letech 1950–1954, byl ředitelem městského muzea v Litoměřicích, aby poté převzal na dlouhá léta 1956–1977 řízení Krajské galerie a završil své působení od roku 1978 v NG coby vedoucí sbírky moderního umění.

Karel Samšiňák jako předseda SSPE (Spolek sběratelů a přátel exlibris) v inkriminovaných letech 1977–1994 vynikal často neformálním vyřizováním klubových záležitostí spojeným s příslovečným humorem. Spolek v době tuhé normalizace připadal snaživým kulturním ideologům jako nepotřebný a hrozil mu definitivní zánik. Navíc se mu nevyhnulo sledování jeho činnosti prostřednictvím bdělých spolupracovníků STB, kteří byli členy i funkcionáři SSPE. Dlouholetý předseda Karel Samšiňák figuroval mezi osobami sledovanými STB. Ke cti mu budiž připsána zásluha, že jako známý vědecký pracovník Parazitologického ústavu ČSAV se neochvějně pustil do boje za záchranu SSPE. Podařilo se mu naštěstí přesvědčit liknavé vedení Akademie, aby SSPE mohl dál pod její záštitou fungovat jako „kolektivní člen Československé vědecké společnosti pro estetiku při ČSAV.“ Toto dlouhé ochranné sousloví figurovalo v záhlaví vydávaného čtvrtletníku. Tiskovým orgánem zůstal pro tehdejší cenzuru přijatelnější název Zprávy SSPE a k výstižnějšímu názvu Knižní značka jsme se mohli vrátit až po pěti letech od sametové revoluce.

Karlu Samšiňákovi se po vynuceném odchodu z AV naskytla možnost bydlení v obecním bytě chátrajícího soboteckého Šolcova statku, který až do znárodnění v roce 1950 patřil jeho rodině.

Rozhodl se vyměnit luxusní třípokojový byt po svém zemřelém otci za garsonku v Šolcově statku. To byl totiž jediný obyvatelný prostor v rozsáhlé patrové usedlosti. Zbývající místnosti byly plné harampádí a sloužily jako depozitář muzea. Pustil se okamžitě do nejnutnějších oprav, po letech minimální údržby zlikvidoval začínající dřevomorku. Obnovila se dokonce tehdejší došková střecha. Na její renovaci se podílel také i můj dobrý známý, písmák a kamenosochař Vojtěch Kopic (1909–1978) ze statku v Kacanovech-Vrších. (Pamatuji ho, jak chodil hrát na harmonium na blízký hrad Valdštejn.)

Po dlouhém naléhání se podařilo, že muzeum odstěhovalo svůj inventář a Karel Samšiňák mohl postupně realizovat svůj sen – na svou nepřející dobu odvážný záměr – zřídit v přízemní sednici soukromou galerii výtvarného umění.

Za éry normalizace si uživatel statku také doslova „vydupal ze země“ povolení otevřít v Šolcově domě stálou výstavní síň výtvarného umění a v rámci sobotecké Osvětové besedy pořádat pravidelné vernisáže. Chytrým počinem bylo na zahájení činnosti 1. 7. 1974 vystavit dílo sovětského grafika J. N. Tichanoviče v průběhu konání 18. ročníku Šrámkovy Sobotky.

Na konci 70. let jsme autem z Ústí n. L. přijeli s manželkou Marií poprvé do Sobotky ke Karlovi Samšiňákovi na soukromou návštěvu. Patřili jsme určitě mezi vyvolené, když místem setkání nebyl Šolcův statek, ale za náměstím směrem na Čálovice řadový domek „Na Benešově“ čp. 264.

Byli jsme pozváni na posezení u kávy do domku pana mistra Kafky k malé, ale milé Anince Kafkové, nerozlučné kamarádce, a hlavně neúnavné organizátorce neformálních posezení po vernisážích v Šolcově statku, kde spatřovala své „životní poslání“.

V roce 1987 odchází RNDr. Samšiňák do penze, opouští Prahu a definitivně se vrací do rodné Sobotky.     

V rámci restitucí přechází v roce 1990 památkový objekt „Šolcův statek“ do soukromého vlastnictví Karla Samšiňáka. Působil tu desítky let Spolek „Zdělanců“ pod dozorem laskavého hospodáře Karla, zásluhou výtvarníka Zdeňka Mlčocha a Jirky Demla se rozdávaly rozkošné „Posezenky“ – pamětní lístky na setkání u kadlubu. V červnu 2005 bylo oficiálně uznáno Občanské sdružení „Přátelé Šolcova statku“.

Patřil jsem k občasným návštěvníkům vernisáží, převážně začátkem prázdnin, když se tu konal festival Šrámkova Sobotka.

S Karlem jsme několikrát navštívili hřbitov pod Humprechtem za Fráňou Šrámkem a jeho ženou Milkou, hrob s bustou básníka Václava Šolce a snažili se vyznat ve všech těch Ortech, Macounech, Šolcích a dalších rozvětvených rodech Sobotecka.

S úctou se mu skláním za to, jak vyřešil posmrtné záležitosti už bezprizorné umělkyně profesorky Naděždy Melnikové-Papouškové uložením její urny do sobotecké hrobky rodiny Samšiňákových.

Jen jednou jsem ho doprovázel, když ještě byl v kondici, na delší procházce k Semtínské lípě, dále do návsi líbezné obce Vesec se statuí sv. Starosty a roklí sešli do údolí Plakánku k oslavované studánce Roubence, do Střehomi a zpět do Sobotky.  Náročné, ale stálo to za to!

Karlovi jsem do smrti zavázán za mnohé: především, že se uvolil dne 15. května 1976 provázet náš autokarový zájezd ústecké pobočky KPVU (Klub přátel výtvarného umění) do Českého ráje. Kromě gotiky na hradě Kosti nám objevil síň Františka Kavána v Libuni, stálou muzejní expozici T. F. Šimona v Železnici a zámek Staré Hrady.

Jako velký obdivovatel, propagátor a objevitel tehdy málo známého Vladimíra Komárka mne s ním osobně seznámil. U Mistra Komárka se přimluvil, aby přijal v Nedvězí náš další zájezd z Ústí nad Labem.  A konečně – zařídil mé jediné osobní setkání s malířem a grafikem Josefem Jírou v Šolcově statku na prázdninové výstavě v roce 1980.

Na osobnost Karla Samšiňáka stále vzpomínám a jsem rád, že se provozování jeho galerie ujal syn – současný majitel statku RNDr. Jan Samšiňák, nyní rovněž aktivní senior.

Jiří Ort, 2023   

ZAŤUKEJ SI NA ČELO, ABY TI TO MYSLELO, ABY BYLO POD HUMPRECHTEM VE DNE V NOCI VESELO
Jiří Žáček

V době svého dvacetiletého působení v Knihovně Fráni Šrámka v Sobotce jsem se měla příležitost díky panu doktorovi Karlu Samšiňákovi osobně potkat a seznámit s mnoha a mnoha předními výtvarníky a umělci. Přijížděli do Sobotky
na Šolcův statek, ale i do knihovny na besedy rádi, z úcty k hostiteli oplývajícímu širokými znalostmi a sršícímu humorem.

Z podnětu pana doktora Samšiňáka jsme začátkem osmdesátých let založili při sobotecké knihovně Klub přátel výtvarného umění. Pod touto hlavičkou se podařilo uspořádat řadu besed a setkání se zajímavými lidmi z oblasti výtvarného umění. Do Sobotky zval přátele a vzácné hosty, např. malíře a sběratele Rastislava Michala. Ten s sebou z Prahy přivezl cenné obrazy z rodinné sbírky. Vyprávěl o nich příběhy, které nás posluchače nesmírně bavily. Rádi jsme se např. společně vypravili na výlet do Prahy do Národní galerie, abychom si v doprovodu tehdejšího ředitele Jiřího Kotalíka prohlédli vystavené poklady. Následovala beseda s historikem umění Ivo Prokopem na téma „Stavěl Carlo Lurago Humprecht?“ Ano, stavěl, zněla jeho odpověď a pokračovala poutavým výkladem z historie architektury.

V roce 1983 vyšla vzácná knížka básníka Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa. Nebylo tehdy snadné sehnat knížku režimem umlčeného autora. Pan doktor Samšiňák ji v Praze koupil. Dokonce požádal pana básníka o věnování. Brzy poté osobně, s humorem jemu vlastním, z této vzácné knížky vzpomínek v knihovně předčítal na besedě, kterou jsme k poctě básníka a spisovatele uspořádali. Vděčně jsme poslouchali a pak se i ptali, jaké bylo osobní setkání a popovídání s básníkem z nejmilejších, našeho jediného držitele Nobelovy ceny za literaturu, který tak obdivoval Fráňu Šrámka.

Mám uložené katalogy výstav a fotografie z těchto vzácných chvil s chytrými a báječnými lidmi. Vernisáží na Šolcově statku jsem se pravidelně zúčastňovala od roku 1979. Když v roce 2009 vydalo jičínské muzeum v pořadí třicáté Muzejní noviny věnované Malechovicím, nesmírně mě potěšilo, že v nich vyšel rok po úmrtí pana doktora Karla Samšiňáka nejen stručný životopis, který sám napsal, ale i vzpomínky jeho přátel a kolegy přírodovědce.

Tolik krátká vzpomínka Aleny Pospíšilové, emeritní knihovnice z ledna 2023

Čas utíká

Čas utíká. Najednou je tu sto roků od narození pana doktora Samšiňáka, renesančního člověka, učence, znalce a milovníka umění. Milovníka Českého ráje a velkého sběratele exlibris. Vzpomínky, jedna za druhou, vytvářejí obrazy setkávání. Na první setkání na Sjezdu sběratelů exlibris, který jako jeho předseda zahajoval, na první vyměněná exlibris. Na besedy u našeho přítele Komárka, na setkávání v Sobotce, na výstavy v Šolcově statku. Na dárek v podobě malé sošky Jana Nepomuckého při mé výstavě v Jičíně, na společný zájem o exlibris, a v neposlední řadě o postavu Jana Nepomuckého.

Z řady svých vzpomínek vyberu dvě. Ukázku toho, jak si vážil tradice a toho, jak své znalosti o milovaných místech předával dál ve snaze, aby neupadla v zapomnění.

Slyším ho dodnes, jak na valné hromadě obhajoval název Spolek sběratelů. Bylo to na začátku devadesátých let. Tehdy několik novátorů vystoupilo s názorem, že nazývat se v této době Spolkem je nedůstojné, že byly Spolky zahrádkářů, Spolky pro okrašlování domoviny, Spolky baráčníků a další, a že bychom měli název změnit. Návrhy byly Unie, Sdružení, Svaz či Asociace. Debata byla hlasitá. Slovo si vzal nakonec doktor Samšiňák a začal, jako vždy od historických začátků. Že byly i spolky umělecké: Devětsil, Mánes, Hollar a že náš Spolek má za sebou nejen dlouhou a kvalitní tradici, ale také kus poctivé práce v oblasti drobné grafiky. Ačkoliv třeba Svaz umělců se najednou přejmenoval na Unii, nestal se lepším. Po dlouhém dohadování bylo odhlasováno, že zůstaneme Spolkem sběratelů a přátel exlibris. A jak jsme v roce 2018 s hrdostí oslavovali stoleté výročí trvání Spolku sběratelů a přátel exlibris. Děkujeme, pane doktore, škoda, že jste nebyl s námi.

Jedna z mnoha dalších vzpomínek se váže k soše Jana Nepomuckého. Je to ukázka, jak svědomitě přistupoval, dalo by se říci, ke každé i drobné věci. Pan doktor se rozhodl napsat o soše Jana Nepomuckého v Sobotce. S neskutečným zápalem, sobě vlastním, nejprve studoval historické materiály, aby jeho článek do časopisu Od Ještěda k Troskám, byl co nejpřesnější. Začal městským příkopem, kamenným mostem, opevněním, sbírkou na sochu Jana Nepomuckého. A najednou přišel problém. Je gesto Jana Nepomuckého, vztyčený prst před ústy, které vyjadřuje dodržení zpovědního tajemství, u sobotecké sochy první? A tak mě požádal, abych také zapátrala. Našli jsme mnoho příkladů. Většinou drží sv. Jan před ústy prostředník s ukazováčkem, nebo jen jeden prst a může to být levá i pravá ruka. Ten sobotecký od sochaře Antonína Wilda drží před ústy ukazovák pravé ruky. Závěr byl, že již daleko dříve se na sochách i vyobrazeních toto gesto u zpodobnění sv. Jana vyskytovalo, a tedy používalo se už před dobou vzniku sochy v Sobotce. A takto se připravoval na každý článek, ať to bylo o Semtínské lípě, o profesoru Pekařovi, o malíři Vikovi, o půlměsíci na Humprechtě a desítky dalších. Vždy k práci přistupoval jako vědec, historik a milovník umění, přírody, a hlavně rodného kraje – Českého ráje.

A tak bych mohla pokračovat ve vzpomínkách. Každý lístek ve sbírce s textem Exlibris Karla Samšiňáka je samostatná vzpomínka. A štěstí a radost, že jsem se s ním setkala.

Marie Rumlarová, 2023

Karel Samšiňák – vzpomínka od Jana Žďárka

Pod heslem RNDr. Karel Samšiňák, CSc., se dá dnes vygooglovat spousta informací, jaký to byl všestranný přírodovědec (zoolog, entomolog, myrmekolog, parazitolog, akarolog, ...), ale i sběratel, znalec a milovník zejména výtvarného umění, nebo také jaký to byl společenský, zábavný a vtipný společník. To vše mohu potvrdit, protože jsem s ním jako elév entomologie několik let sdílel společnou chodbu na jednom provizorním biologickém pracovišti ČSAV v Papírenské ulici v Praze Dejvicích. On tam bádal jako pracovník Parazitologického ústavu, já Ústavu entomologického. Bylo to v 60. letech minulého století, kdy Akademie ještě neměla vlastní kampus a různá její pracoviště byla rozstrkána porůznu po celé Praze, včetně různých sklepů či půd. Ano, tak jsme začínali. Naše laborky byly v provizorním dřevěném přízemním baráku, který za války údajně sloužil jako prasečák. Na rozdíl od toho v Letech u Písku ta naše dřevěná bouda dodnes stojí, ale jsou tam jen jakési kanceláře. S Karlem jsem proto byl v denním styku, chodili jsme spolu na oběd do závodní jídelny vedlejší fabriky, která vyráběla protézy, proto se jmenovala Protetika, a zaměstnávala převážně lidi s tělesným postižením. S Karlem bylo u stolu vždycky veselo, protože byl studnicí zajímavých a zábavných příběhů. Moje žena Eva, akaroložka (odbornice na roztoče), ho také znala a vzpomněla si, že spolupracovali na roztočích žijících v postelovém prachu a živících se na šupinách oloupané kůže spáčů. Rod těchto roztočů se latinsky jmenuje Dermatophagoides, což v překladu znamená požírač kůže. Když se později Akademie zmohla na důstojnější prostory pro laboratoře, naše cesty se rozešly, ale moje vzpomínky na všestranně vzdělaného a světově uznávaného vědce mi dodnes zůstaly.

Prof. RNDr. Jan Žďárek, DrSc.

Přítel s úsměvem na rtech
(Moje vzpomínka na Karla Samšiňáka)

Na RNDr. Karla Samšiňáka se můžeme dívat z různých stran. Vědci si vzpomenou, že byl vynikajícím odborníkem na roztoče, kteří před ním zběsile utíkali, umělci si vybaví člověka, který rozuměl grafice a dovedl rozlišit kvalitní tvorbu od nevkusného balastu, sběratelé drobné grafiky pamatují Karla, který měl výborný vkus a propagoval zajímavé tvůrce exlibris, a já jen takhle zavřu oči, zasním se a uvidím jeho milý úsměv, tvář člověka, který se rád smál, nezkazil žádnou legraci, měl rád slušné lidi a snažil se rozdávat dobrou pohodu kamkoliv přišel.

Proto jsem s ním rád spolupracoval při realizaci výstav v soboteckém „Šolcově statku“ (rodný dům básníka Václava Šolce), kde každá vernisáž byla velkou slavností pro město a nezapomenutelným zážitkem pro ty, kteří setrvali v galerii i po zahájení, kdy v příjemném prostředí herec Míťa Masopust četl pohádky z lístečků přidávaných kdysi výrobci mýdla i jiného zboží k nákupům. Míťa četl vesele, přidával věty, někdy i košilaté, které nebyly v textu, víno jiskřilo ve sklenicích a pak, třeba náhodou Karel zavelel: „pojedeme poobědvat pstruhy na hrad Kost.“ Do aut se nacpali milovníci jídla, autoři výstavy (tenkrát akademický malíř Dušan Kállay a jeho žena grafička Kamila Štanclová, přidali se malíři Uiberlay, Josef Kábrt, také další hosté, a jedeme dobýt hrad, tedy hospodu v podhradí. Jenže nepatrná chybička se vloudila do našeho programu. Celá hospoda včetně sálu je obsazena, tak musíme jen do výčepu. „Pstruzi dnes nejsou“, hlásil provozovatel RAJe, „ale mohu vám nabídnout senzační svíčkovou ze srnce, pan hajný tady vdává dceru.“ Souhlasíme, dáváme si „černého šviháka“ jako aperitiv (tedy fernet, neboli lak na rakve, jak se tomu nápoji říkalo) a baštíme. Je veselo, snad až příliš, a ze sálu, kde je poněkud ticho, do výčepu nakukují svatební hosté. Za pár minut přicupitala i nevěsta s ženichem a bavíme se. Karel Samšiňák vypravuje veselý zážitek z návštěvy posvícenské zábavy v blízké vesnici Samšina: „To bylo tak: přijeli jsme do té vesnice na zábavu, popíjíme pivo a pak jeden z pořadatelů, takový pořádný maník, hlásí: pozor, pozor, teď mají sólo samšiňáci, všechny zvu na parket. Také jsem se zvedl a se svou sousedkou jsme si šli zatancovat. Jenže to se nelíbilo tomu statnému pořadateli a chtěl nás vykázat z kola se slovy: vy nejste samšiňáci, tak vypadněte, jasný? Ale já se nedal, vytáhl jsem občanský průkaz, tu červenou knížečku, kterou už dnes mládež nezná, a ukázal ji tomu rozzlobenému mládenci. Prohlížel, četl, pak zavolal na celý sál: hele, volové, von se fakt jmenuje Samšiňák! Poklepal mi na rameno a mohli jsme pokračovat v tanci.“ Smějeme se, nevěsta si od výtvarníků nechala nakreslit obrázky, přišel i pan hajný a pozval všechny do sálu, tedy i nás účastníky výstavy.

Pozdě v noci, silně unaveni jdeme spát na hrad Kost, protože Karel Samšiňák má všude známé, i na hradě, kde občas zaskakuje jako vtipný průvodce. A opět příběh: Jednou přijel zájezd z Moravy, autobus plný bodrých venkovanů a šup, už jsou v hradních komnatách, průvodce něco vypravuje, ale oni nejsou spokojeni. „Naši kamarádi, kteří tu byli loni, nám vypravovali, že ten jejich průvodce jim ukázal okno odkud vypadl kuchař, když pozoroval kuchtíka, jak se na dvoře muchlá s děvečkou, a vy nám ukazujete tak akorát nádobí, co tu visí na zdi!“ Pan doktor si totiž upravil řeč tak, aby se lidé při prohlídce nenudili.

Teď jdeme na hrad, kde nás uložili do postelí pro personál a mě s malířem Josefem Kábrtem dokonce do starožitné, poněkud krátké postele. Ráno nás probudila paní kastelánka a oznámila, že v bráně čekají svatebčané a chtějí, aby je pan doktor Samšiňák provedl hradem. Stalo se. Karel vypravuje vymyšlenou historku o zakopaném zlatém zvonu, pochopitelně ukazuje okno, odkud vypadl ten zvědavý kuchař, a návštěvníci se baví. Pak musíme ještě na ty pstruhy a hurá do Sobotky do Šolcova domu.

Mohl bych vyprávět další milé příhody zažité s RNDr. Karlem Samšiňákem. Často jsme se spolu velice bavili a smáli stejně, jako když jsme psali humornou povídku „O vztahu aeronautiky k počtu holičů v Sobotce“, kterou jsme v roce 1978 vydali jako bibliofilský tisk s originální grafikou Jindřicha Pilečka. Mohl bych přidat veselé historky ze sjezdů sběratelů exlibris, vždyť Karel byl velice schopným předsedou Spolku sběratelů exlibris, mohl bych vyprávět o tom, jak mě Karel seznámil s Alenou Antonovu, Zdeňkem Mlčochem, ale je čas ukončit tuto vzpomínku na člověka, jenž i mě zařadil mezi své kamarády, čehož si stále vážím.

Karel Žižkovský, 2023

Osobnost, která bude stále chybět…

Jen několik měsíců po odchodu našeho kamaráda a majitele místa magických setkávání – Šolcova statku – se mi potvrdilo to, co jsem už dlouho předpokládala, totiž že mi bude chybět. Jeho znalosti v oblastech, které zajímaly také mne, byly obrovské, stále doplňované a neztrácely se ani v jeho 85 letech. RNDr. Karel Samšiňák dovedl lidi stmelovat, ale také dát najevo dosti razantně nesouhlas s jejich názory a konáním. Přesvědčila jsem se o tom během svého desetiletého působení na okresním úřadě, kde jsem měla v náplni práce kromě jiného podporu kulturního dění v okrese a posléze i sledování památkové péče. Moji kolegové památkáři i já jsme si vyslechli své, když jsme nereagovali dost rychle na jeho podněty, kterými se snažil zabránit pozvolnému zániku některých sochařských i jiných objektů, z jeho pohledu historicky a umělecky cenných. Přesto jsme ho velmi uznávali.

Já bych však při vzpomínání na Karla neboli Káju, Kájuse, chtěla mluvit o oblasti, kterou mi přiblížil především on: O drobné grafice, o exlibris a bibliofiliích. Spolu s mnoha výtvarníky, kteří se na magickém místě Šolcova statku objevovali, setkávali a vystavovali svá díla, nás úplně vtáhl do tohoto výtvarného světa a všichni jsme se zamilovali hlavně do exlibris. Jako poklady uchováváme např. série kartiček od akad. Malíře Zdeňka Mlčocha. Od Karla Samšiňáka se táhne nit, která vedla k tomu, že jsem se 10 let po smrti tohoto malíře a ilustrátora rozhodla použít jeho exlibris jako ilustrace své básnické sbírky Nápovědy. Když bylo jasné, že návrat k normálnímu životu už asi pro Karla Samšiňáka, našeho dlouhodobého kamaráda a výborného společníka, nebude možný a jeho dny jsou nejspíše sečteny, přála jsem si při svých návštěvách na jednotce intenzivní péče mu nějak taktně za probuzení této lásky poděkovat a zdůraznit, že je to jeho zásluha. Myslím, že se mi to docela dobře a nenásilně na poslední návštěvě podařilo – on totiž do poslední fyzicky možné chvíle nenechal svůj mozek odpočívat a řídil a kontroloval z lůžka plnění svých příkazů a poslední vůle.

Až budeme zpívat naši šolcárenskou hymnu „Znám já jeden krásný zámek…“, a to díky novému majiteli RNDr. Janu Samšiňákovi i nadále přímo na statku jako při mnoha předchozích Šrámkových Sobotkách, možná si v duchu změníme slovo zámek za statek… Ale i kdyby ne, tak Karel Samšiňák je nadosmrti někde hluboko částečkou nás všech
.
Mgr. Draga Zlatníková (Muzejní noviny, 2009)