Sbírky jičínského muzea zahrnují mnoho zajímavých předmětů, součástí jsou také modely různých staveb z vesnického i městského prostředí. Tvorba modelů představovala jeden ze základních způsobů dokumentace lidového stavitelství, některé z nich jsou dokonce funkční. Mnohé modely byly vytvořeny podle reálných staveb, podle fotografií či stavebně technické dokumentace a řada z nich v reálném prostředí již zanikla, proto jsou významným dokladem jejich existence.
Funkčním modelem je větrný mlýn prezentovaný v expozici jičínského muzea. Představuje dřevěný větrný mlýn německého typu, někdy se užívá také označení beraní nebo sloupový. Má snímatelnou střechu a kompletní, částečně poškozené mlecí zařízení uvnitř. Větrné lopatky i mlecí zařízení jsou pohyblivé, otáčí se i konstrukce mlýna. Svými rozměry – výškou 125 cm (bez lopatek) a šířkou 62,5 x 62 cm – patří k těm rozměrnějším modelům sbírek jičínského muzea. V roce 1906 jej zhotovil Josef Sich jako památku na mlýn, který stával nedaleko Jičína na samém okraji Šlikovy Vsi v katastrálním území Podhradí na Velišském hřbetu. Jičínské muzeum jej zakoupilo do sbírek v roce 1910 spolu s modelem vodního mlýna.
Krajina Jičínska bohatá na vodní zdroje umožňovala v minulosti budování velkého množství vodních mlýnů. Přesto jsme se také na Jičínsku mohli setkat s větrnými mlýny, které dokreslovaly malebnost zdejší krajiny. Pro mnohé z nás může být překvapivé, že na Jičínsku jich bylo zjištěno celkem 12 (Bořenova nad Sobotkou, Plhov – Bicanka, Rokytňany, Milkovice u Libáně, Cholenice – Na Vinici, Pařízek u Mladějova, Domoslavice u Ostroměře, Kumburský Újezd, Nová Paka – Heřmanice, Nová Paka – Žižkov, Brdo). Jičínsko tak patří k místům s celkem početným zastoupením větrných mlýnů, četnější výskyt byl ale zaznamenán na Trutnovsku (26 mlýnů), nebo Liberecku (18 mlýnů). Počty těchto staveb v Čechách se však ani zdaleka nemohly rovnat severovýchodní Moravě a Slezsku. Ačkoliv nejstarší zmínky o větrných mlýnech pocházejí v Čechách z 2. poloviny 13. století, k největšímu rozšíření došlo až na konci 18. a v 1. polovině 19. století. Ve 2. polovině 19. století větrné mlynářství postupně upadalo a mlýny rychle zanikaly. Do nedávné doby se zachovalo v Čechách pouze jediné torzo beraního mlýna, který stával v Borovnici na Trutnovsku a byl v roce 1968 rozebrán. Dnes zde stojí jeho replika.
V Čechách patřil typ beraního větrného mlýna k nejstarším a nejrozšířenějším. Nejstarší mlýn tohoto typu nechali postavit v Praze na Petříně premonstráti již roku 1277. Beraní mlýn býval patrový, se čtyřmi lopatkami, a proti větru se otáčel celý pomocí oje. Otáčení umožňoval základ složený ze dvou mohutných trámů složených do kříže a položených celou spodní plochou na zemi bez jakéhokoliv zakotvení, se vsazeným svislým sloupem, tzv. tatíkem. Tento sloup zajišťovaly ve svislé poloze čtyři vzpěry (apoštolové) začepované v rámu označovaném také jako sedlo. Ve výši podlahy druhého patra byl pak na svislý sloup nasazen na čepu trám, tzv. matka. Ten nesl celou konstrukci bedněné kostry mlýna, která se na středovém sloupu, tatíkovi, otáčela.
Čtyři lichoběžníková křídla na dřevěných lopatkách zajišťovala pohon mlýna, pohybovala mohutnou hřídelí s palečným kolem. Zajímavostí je, že se otáčela proti směru hodinových ručiček. Odtud se pak vertikální pohyb palečného kola převáděl na horizontální pohyb mlecích kamenů pomocí svislé hřídele označované jako železí nebo vřeteno. Kostru křídel tvořenou příčkami spojenými po obvodu latěmi bylo možné vyplnit tzv. plachtami, složenými ze čtyř příčných latí pobitých jedlovými špánky (štěpinami). Větrné mlýny mívaly také speciální brzdu k omezení otáčení hlavní hřídele. Proti větru se mlýn natáčel pomocí dlouhého kmenu zajištěného v sedlových trámech a vysunutého pod mlýnem, označovaného jako ocas. Kolem mlýna bylo v určitých vzdálenostech v kruhu zatlučeno 12 kolíků, na které se upevňoval rumpál, ten navíjel řetěz upevněný na ocasu mlýna a otáčel jím.
Existenci větrného mlýna na Veliši dnes připomíná už jen pomístní název U větráku, několik jeho vyobrazení včetně akvarelu Karla Liebschera (Větrník na Veliši, 1884), dvě lidové krajiny v láhvi a výše zmíněný Sichův dřevěný model z roku 1906.
Mlýn sám měl sice krátkou, ale velmi zajímavou historii. Částečně ji zaznamenal Antonín Pour ve sborníku Náš domov z roku 1927 (s. 82-84). Zmiňuje zde, že původně stával v Brdě u Staré Paky. Ve druhém dílu Vlastivědné monografie Novopacko (1927, s. 689) je zaznamenán ještě starší původ a obě statě dokládají také mobilitu těchto staveb. Větrné mlýny bývaly totiž přemisťovány mezi blízkými i vzdálenějšími vesnicemi. Bývaly prodávány z mnoha důvodů, nejčastěji z ekonomických či sociálních důvodů majitele, velkou roli hrály také povětrnostní podmínky.
Námi sledovaný podhradský mlýn, jak je také nazýván, stával původně v Levínské Olešnici, kde jej postavil rolník Josef Goll (čp. 84) v poloze na Zakopanici. Luděk Štěpán a Magda Křivanová pak v knize Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách (Praha 2000, s. 109) uvádějí rok vystavění 1851, uvádějí však jméno Ignác Goll. Roku 1860 prodala vdova Gollová mlýn za 610 zl. na Brdo Josefu Kynychovi z čp. 7. Ten jej postavil na svém poli v poloze Příčnice. Mlýn pronajal bývalému mlynáři ze Studénky u Nové Paky, posléze jej však provozoval sám a roku 1864 jej prodal Františku a Anně Lukešovým z Podhradí u Veliše. Noví majitelé mlýn rozebrali a převezli na Podhradí, kde měli zakoupený pozemek o rozloze 300 sáhů čtverečních (asi 538 m2) od pozemku k. č. 390. Zde mlýn Lukeš se dvěma tesaři (Šedivý – Čech a Majsner – Němec) postavili, nově nechal Lukeš zhotovit pouze hřídel mlýna.
Jak se stěhoval mlýn si můžeme přiblížit příkladem ze Studénky u Nové Paky uváděným Štěpánem a Křivanovu. Zde roku 1872 zakoupil rolník Josef Šimon větrný mlýn, rozebral jej a na 17 fůrách (povozech) nechal převézt do cca 37 km vzdálených Dolánek (dnes část obce Březno) u Mladé Boleslavi. Ještě ve 2. polovině 19. století to byl docela náročný počin jak z finančního, tak logistického hlediska. Nelze totiž uvažovat, že si dotyčný najal 17 povozů a odvezl mlýn naráz. Potřeboval totiž povoz s velkou nosností. Pokud jej vlastnil, mohl rozebraný mlýn odvézt svépomocí, pokud jej nevlastnil, musel si jej najmout, a ne každý vlastnil takový povoz. V případě lepších finančních podmínek mohl najmout i více povozů. Šlo o náročný a zdlouhavý úkon. Potřeboval také pomocné síly k rozebrání a naložení jednotlivých částí mlýna a také k jejich složení na určeném místě. K stěhování Podhradského větráku se váže historka zachycená údajně v rodinné kronice Lukešů, kterou uchovával František Lukeš, sedlář v Rovensku pod Troskami, a uvedená v příloze Besedy z roku 1941. Při stěhování z Brda na Veliš nemohli s vozem projet jičínskou bránou, protože paleční kolo na něm uložené bylo větší, než byl průjezd, a proto museli zvolit jinou cestu.
Po dobu přesunu a stavby větráku na Veliši bydlela rodina Lukešova, čítající 5 členů domácnosti (děti Josef, Anna a František), na Podhradí v čp. 55 u koláře Vaňoučka, po dostavbě mlýna bydleli v něm. Mezi lety 1864–1867 panovalo značné sucho, proto se povětrným mlynářům dobře dařilo. Mlynář Lukeš si mohl roku 1868 postavit z materiálu z hradu Veliše a z lomového kamene z podhradského lomu na východ od mlýna zděný domek čp. 57, kam se mlynářova rodina přestěhovala a nemusela se tísnit ve mlýně. Kronika obce Podhradí odkazuje na záznam z pozemkových knih, že k roku 1868 byla cena mlýna s barákem stanovena na 1008 zl.
Lukešovi vlastnili mlýn až do roku 1878. Ještě v roce 1867 si obec Podhradí vyhradila předkupní právo na pozemek pro případ zrušení nebo přenesení mlýna. Díky nelehké finanční situaci Lukešových byl 28. 6. 1878 povolen Svatováclavské záložně ve Veliši exekuční prodej větráku za pohledávku 557 zl. a následně 15. 7. téhož roku také Spořitelna v Jičíně uplatňovala pohledávku 120 zl. Poté Podhradský mlýn vystřídal několik vlastníků. 22.10.1878 koupil mlýn Josef Pluhař, od 10. 5. 1881 jej vlastnila opět Svatováclavská záložna velišská, 10. 4. 1892 větrák získali Václav a Františka Čapkovi, po nich se majiteli tehdy již značně zadluženého mlýna stali František a Anna Říhovi (1. 6. 1893). Svou roli měl větrák sehrát také na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895, pro kterou jej hodlal zakoupit Ervin hrabě Šlik, ale Říha požadoval vysokou cenu, tak z koupě sešlo. Neblahý konec postihl mlýn 12. března 1897, kdy za vichřice a bouře blesk přerazil jeho hřídel a lopatky se zřítily. Mlynář Říha čelil posměchu, že to byl Boží trest za předražování mletí, proto poničené torzo mlýna rozprodal jako palivové dříví a mlýn nadobro zanikl.
Dlouho poté se však na Jičínsku tradovalo rčení „dej si radši pozor na svou kozu“, kterým lidé odbývali ty, kdo příliš mluvili o jiném, místo aby se starali o své. Rčení zřejmě mělo původ v tragikomické příhodě vážící se k větráku na Veliši, zachycené opět v rodinné kronice Lukešových a přetištěné Besedou, kde hlavní úlohu sehrála koza, kterou jistý V. Kožený z Veliše koupil na trhu v Jičíně. Při cestě domů se zastavil ve mlýně zeptat se, jestli již má semletou mouku. Panovalo bezvětří a lopatky se netočily, tak milou kozu uvázal k jedné peruti. Zapovídal se ale, a mezitím se rozfoukal vítr a roztočil lopatky. Koza se vznesla do výšky a marně mečela. Když ji přišli vysvobodit, bylo již pozdě.
Mlynářský domek čp. 57 posléze vlastnilo několik majitelů. Od roku 1903 (7. 7.) přechází vlastnické právo na Annu Říhovou, ještě téhož roku se ale majitelkou stala Anna Náhlovská, která domek vlastnila s přestávkou od 2. 8. do 18. 10. 1909, kdy jej měli ve vlastnictví Václav a Barbora Zedníkovi, do 14. srpna 1911. Od tohoto data byl domek v majetku obce Podhradí jako pastouška.
Historie beraního mlýna, který shlížel do jičínské kotliny z velišského hřbetu skončila neslavně, ale podobná neštěstí postihovala větrné mlýny často. Dřevěný model je tak zajímavým dokladem a upomínkou pomíjivosti těchto technických staveb dokreslujících historii našeho kraje.
Hana Macháčková
Literatura:
SOkA Jičín, Pamětní kniha městyse Podhradí I., 1931.
Štěpán, Luděk – Křivanová, Magda. Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Vyd. 1. Praha, 2000.
Pour, Antonín. Větrný mlýn podhradský. In: Náš domov: vlastivědný sborník okresů Jičín-Libáň-Sobotka. Jičín, ročník 2/1926-1927, s. 82-84.
Novopacko: vlastivědná monografie okresu, díl II. Nová Paka, 1927, s. 689.
www.povetrnik.cz (databáze větrných mlýnů České republiky)
Beseda, obrazový čtrnáctidenník Českého ráje a Podkrkonoší. Železný Brod, Roč. 1941, Neperiodická obrazová publikace I, s. 28.
RMaG je příspěvkovou organizací zřizovanou Královéhradeckým krajem