Archeologické památky jsou ohromnou studnicí poznání o naší společné minulosti a možná i budoucnosti. Zůstanou jí jedině tehdy, vydáme-li se cestou spolupráce, vzájemného respektu a důvěry...
Kdo by nechtěl nalézt poklad? Když se tak opravdu stane, není to jen velké štěstí, ale i velká odpovědnost. Odpovědnost k památce, která přečkala v zemi stovky i tisíce let, odpovědnost k naší společné kolektivní paměti i odpovědnost k vlastnímu svědomí. Prostřednictvím movitých i nemovitých památek můžeme společně s vědci a odborníky poznávat jak žili naši předci. Dnes jsou tyto památky společným dědictvím nás všech a jsou ukládány do veřejných muzejních sbírek, kde je budou moci obdivovat i další generace a čerpat z nich poučení v budoucnu.
Detektorový průzkum dnes patří k velmi rozšířenému způsobu trávení volného času a cestou, jak si vyčistit hlavu od každodenních starostí. Použití detektoru kovů samo o sobě není nezákonné. V rozporu se zákonem je cílené vyhledávání archeologických památek, není-li k tomu člověk oprávněn, a zejména pak zamlčení jejich nálezu. Má to dobrý důvod. Objev zcela nového naleziště nebo historicky významného předmětu, který doplní skládačku naší minulosti, je bezpochyby velkým přínosem. Je ovšem jen malý krůček od objevu historické hodnoty k jejímu zničení z nevědomosti. Záleží na tom, jak se nálezce zachová. Proto nyní profesionální archeologové podávají ruku ke spolupráci všem, komu není naše kulturní dědictví lhostejné.
Dobrovolný spolupracovník má široké pole působnosti, kde může uplatnit svou zdatnost s detektorem kovů i bez něj. Může se zapojit do průzkumů krajiny a objevování nových lokalit, protože profesionálních archeologů je málo, správy a rozšíření sbírek, účastnit se regulérního archeologického výzkumu a dalších aktivit. Smyslem spolupráce je užít si zábavu a vzrušení, přispět ke společnému bohatství památek a poznání, a přitom nezpůsobit neúmyslně nenapravitelnou škodu. Chce to jen být dopředu domluveni, hrát fér a dodržovat pravidla – na obou stranách.
Zatímco na poli v ornici se předměty po staletí převracejí, posouvají a pomalu, ale jistě ničí, takže jejich odebrání může být často spíš záchranou, v lese, na louce nebo hlouběji pod proorávanou vrstvou ornice je to jiné. Tam se předměty dochovaly v původních souvislostech. Ty dávají nálezu nesrovnatelně vyšší historickou vypovídací hodnotu. To ovšem jen v případě, že se přesné místo nálezu podaří správně zachytit a původní souvislosti v zemi zdokumentovat. Výzkum musí mít předem promyšlenou metodu a záměr. Neodborné vyhrabání nálezu ho vždy znehodnotí a část příběhu minulosti se tak navždy ztratí. Správně odhadnout všechny okolnosti už nějaké zkušenosti a znalosti vyžaduje. Proto musí archeolog studovat, a dobrovolný spolupracovník by měl absolvovat aspoň základní školení, aby pak v terénu nezaváhal. Nikdo učený z nebe nespadl, ale včasná konzultace s odborníkem může zachránit mnohé.
Jak předejít zbytečným ztrátám? Nezbytným minimem jsou GPS souřadnice, údaje o hloubce, fotografie místa nálezu s měřítkem a severkou, případně i psané poznámky o okolnostech nálezu. Čím víc údajů, tím lépe. I dobře míněné pokusy o domácí očistu nebo dokonce konzervaci mohou skončit zničením jemné výzdoby nebo zbytků dřeva či látek, v nichž byl předmět kdysi obalen a které by v laboratoři vydaly unikátní svědectví. Nejlepší je nálezy vůbec nečistit ani mechanicky a chemicky a odevzdat je k posouzení tak, jak byly vykopány, případně je pouze lehce opláchnout destilovanou vodou. Pokud spolupracovník získá při hledání pocit, že nalezl něco významného nebo neobvyklého, základním pravidlem je, nález pokud možno nevyzvedávat ze země a co nejdříve kontaktovat archeologa. Většina z nich se spolupráci nebrání. Není třeba se toho obávat. Pokud se podaří vybudovat vzájemnou důvěru, je poctivě míněná spolupráce vždy vítána.
A na závěr? Ani sebelepší metoda, ani velký přínos pro vědecké poznání nenahradí prostou lidskou slušnost a ohleduplnost k právům druhého a respekt k zákonům. I když je pohyb volnou krajinou zaručen právem, je třeba dbát na to, aby nevznikala škoda na zasetých plodinách, aby majitel či uživatel pozemků věděl a souhlasil s pohybem větších skupin a zásahy pod zem, a aby bylo zkoumané místo uvedeno do původního stavu.
(Upraveno dle textu MVČ HK, https://www.muzeumhk.cz/detektory/952-jak-nalezat-a-nenicit.html)