Příběh jednoho vějíře

Jen výjimečně se v muzeu stane, že se mezi sbírkovými přírůstky objeví předmět bez jakéhokoli určení. Dárce ho prostě zanechá anonymně třeba v poštovní schránce s přípisem – pro muzeum!
To je i případ jednoho nenápadného dívčího vějíře!

Zdánlivě obyčejný předmět ale při bližším prozkoumání zprostředkovává velký kus jičínské historie. V jejím centru stojí mladá dívka. Je jí šestnáct a zažívá krásné okamžiky velkého věnečkového plesu. Vzrušeně se ovívá dřevěným vějířkem, který má na přední straně vymalované žlutočervené růžové poupě obklopené z obou stran trsy pomněnek. Překladu z jazyka květomluvy snad ani není třeba. Jednou jí ten vějíř připomene chvíle mládí. Na jednotlivých dýhových žebrech jsou tužkou napsána jména tanečníků, kterým tento večer slíbila tanec. Jeden z nich, student Učitelského ústavu v Jičíně Jaroslav Henc, jí společně se svým jménem dokonce připsal teskné milostné verše o hvězdách a bolesti v srdci. K jejím favoritům ale nepatří. Těmi jsou dle tanečního pořádku perspektivní studenti téhož ústavu Josef Kubín, Antonín Haken a Václav Tauchman – její hlavní tanečníci a snad také spolužáci? I další tanečníci, Alois Pluhař a František Řepka, jsou totiž ze stejné třídy, která absolvovala v roce 1909. V ročníku byly jediné dvě dívky – dcera profesora Anna Petrová a plebejštější Hedvika Choutková.

Z celkem 44 abiturientů vynikl zejména Václav Tauchman (1890–1955), který se kromě učitelské profese věnoval i skladatelské a sbormistrovské činnosti (v Hořicích vedl pěvecké spolky Vesna a Ratibor), a dále František Melichar (1890–1967), pozdější 1. místopředseda Sokolské župy rakouské, ústřední ředitel školského spolku Komenský ve Vídni a současně básník píšící pod pseudonymem Oldřich Vojen.

Na oslnivém věnečkovém plesu roku 1907 ještě tito mladí lidé netuší, kam je budoucí osud zavane. Někteří padnou na bojištích první světové války, jiní stráví celý život jako venkovští učitelé nebo naopak zakotví ve významných, například starostenských, funkcích. A další se vrhnou do dynamického poválečného dění. Tak jako jedna z našich dvou adeptek na vlastnictví vějíře Hedvika Choutková. Po první světové válce ji zaujala dělnická myšlenka a boj za práva žen. V Jičíně pak působila nejen jako učitelka dívčí měšťanské školy, ale také jako aktivní členka Komunistické organisace mládeže a náčelnice Federované dělnické tělocvičné jednoty, kvůli čemuž byla na začátku dvacátých let tajně sledována Okresní politickou správou v Jičíně.

O druhé potenciální majitelce vějíře Anně Petrové víme jen to, že se stala učitelkou v Železném Brodě. Dračice a anděl. Které z nich ve skutečnosti vějíř patřil a zda vůbec? To už se nedozvíme.
Jako happy end nám musí postačit vědomí, že vějíř byl čerstvě zapsán do sbírkového fondu našeho muzea a snad se brzy najde i příležitost k jeho vystavení.

                                                                                                                                    Věra Kociánová