20. výročí vyzdvižení Smírčího kříže na hřbetu Veliše a tzv. Jičínského apelu

...Kéž je toto naše úsilí o smíření a jednotu v mnohosti znamením a radostnou zvěstí všem lidem dobré vůle v této zemi, poselstvím míru a pokoje, útěchou, nadějí i výzvou." (Z Jičínského apelu 1999)

14. září roku 1999 byl na hřbetu Veliše u Jičína vztyčen smírčí kříž dvěma obětem staleté náboženské nesnášenlivosti v Čechách, jezuitskému misionáři Matěji Burnatiovi, zabitému roku 1629 v Libuni, a evangelickému laiku, Tomáši Svobodovi, který byl pro svou víru popraven v Kopidlně roku 1728.
    
Tehdy jsme stáli na samém prahu nového tisíciletí a cítili význam výjimečného dějinného okamžiku, který vybízel k tomu, abychom přispěli k napravení násilností, útlaku a křivd, kterých je v historii českého státu a v jeho náboženské rozdělenosti nepočítaně. Chtěli jsme v tomto smírčím kříži, vlastně dvojjediném památníku na Burnatia a Svobodu, ztělesnit naši touhu po vzájemné omluvě, po smíření, abychom díky nim mohli vstoupit do nového milénia osvobozeni od malosti, výčitek a podezírání. Spolu s kamenným křížem vznikl tehdy i text – Jičínský apel - který vybízel k podobnému zamyšlení.

Avšak téma rozdělení a rozdělování české společnosti, které jsme před dvaceti lety měli za historické a pomalu se již uzavírající, je v roce 2019 opět rozjizvené a vysoce aktuální. Žijeme již několik let v atmosféře nenávistných monologů, nikoli dialogů. Veřejný prostor opanovaly urážky, výsměch, poťouchlost k názorům druhých a bezohledné prosazování „vlastních pravd“. Přihlížíme, jak jsme děleni na lepšolidi, sluníčkáře, fašisty, havloidy nebo xenofoby. Z našeho myšlenkového světa jako by se vytratila potřeba ohledu k názorům druhých, pocit partnerství v diskusi, snaha porozumět stanoviskům oponentů.  

Vyzýváme všechny, které atmosféra naší veřejné rozpravy zneklidňuje, mrzí, nebo štve. Buďme sami každý sám za sebe „hrází“, přes kterou takovému způsobu jednání nelze projít.  Buďme spíše hojiteli než vyostřovači.  
Požadujme to po svém okolí, po veřejně činných osobách; obzvláště po politicích a představitelích samospráv, aby své jednání podrobili kritickému posouzení,  nakolik se sami podílejí na vyostřování této situace, protože jim přináší užitek – a na druhé straně nakolik oni sami jsou příkladem úcty k oponentům a respektu k jiným názorům.

V Jičíně, na hřbetu Veliše, dne 13. a 14. září 2019

        


Odvaha promluvit

 Na prahu nového tisíciletí vztyčily předchozí generace nedaleko Starého Místa u Veliše smírčí kříž jako připomínku potřeby tolerance a respektu mezi lidmi. O dvacet let později tu stojíme my, generace mladší, s toutéž potřebou. Doba se posunula, ale přesto je stejná – chybí jí lidskost. Zapomíná se na minulost, neprožívá se přítomnost a nemyslí se na budoucnost. Jiné náboženství, odlišná rasa, rozdílné postavení ve společnosti, ale i nestejný názor jsou příčinou vyostřené doby, ve které se právě nacházíme. Divergentní společnost se rozděluje, místo aby se spojovala, a člověk dennodenně čelí útokům různých pravd a přesvědčení. Je ztracený, přesycený, vyčerpaný, raději zůstává ve své bublině, protože nemá sílu hledat svou pravdu.

  V letošním roce si připomínáme dvacáté výročí vztyčení smírčího kříže. Proto jsme se my, studenti jičínského Lepařova gymnázia, rozhodli zamyslet nad tím, proč a jak bychom měli pokračovat v prosazování ideje smírčího kříže a jak vnímáme pojmy jako respekt a tolerance.
 Pomyslným cílem našich setkání byl – receptář, návod, příručka, prostě něco, co by nám ukázalo správný směr či vzorec chování, který by vedl ke zlepšení mezilidských vztahů. Vzorec, který by uspořádal ten chaos, kterému jsme každý den vystaveni.
 Respekt. Úcta. Kritické myšlení. Trpělivost. Lidskost. Balanc.

 Najít čas a sílu poslouchat. Mít oči a uši otevřené. Brát cizí názor jako dar. Myslet na to, že pluralita názorů je prostředkem k řešení problému, nikoliv překážkou. Nebát se pravdy. Pochybovat. Překonávat nepřátelství. Být nejlepší verzí sám sebe. Nezapomínat, že všichni jsme jenom lidé.
 To vše by podle několika mladých lidí mohlo být receptem k lepším zítřkům. Můžeme se ale také mýlit – každý člověk má svou vlastní pravdu a vlastní hodnoty, a tak je skoro nemožné sepsat dokonalý návod. Naším cílem je tedy něco jiného. Tím, že řekneme svou myšlenku, nápad či názor, můžeme v někom zasít semínko odvahy. Odvahy promluvit.
 Když budeme jen tiše přemýšlet, můžeme nabýt dojmu, že nikdo nesdílí náš názor a že následuje nesouhlas, spor a odmítnutí. Pokud ale najdeme odvahu k tomu, pronést i kdyby jen několik slov, zjistíme, že ve skutečnosti nestojíme jednotlivě proti sobě, ale společně proti danému problému.
 Nakonec můžeme dělat opravdu jen to, o co se lidstvo snaží od dob, které si vlastně nikdo z nás nepamatuje – zkoušet najít společnou pravdu a s vypětím všech sil se nějak snažit přežít.
A je už jen a jen na nás, jak z přežívání vytvoříme žití.

 Pokud se kdokoliv z vás bude snažit změnit náš názor, prosím nenuťte nás. Jestli máme vést dialog, jednejte s námi jako se sobě rovnými, protože jedině tak vám budeme moci důvěřovat. Očekáváte-li respekt, respektujte na oplátku vy nás. Neskrývejte před námi útržky pravdy. Chceme znát celý kontext a mít možnost o něm sami přemýšlet. Máloco mládež odradí víc, než útočně předložená myšlenka. Z dialogu se postupně vytrácí rovnováha, kterou nahrazuje pohrdání a odsuzování se navzájem. Akceptování jiných lidí a jejich názorů není samozřejmé, proto není samozřejmá ani smysluplná a plnohodnotná konverzace. Opovrhovat názorem jiného člověka znamená opovrhovat jím samým.

 Základním stavebním kamenem každého dialogu je respekt. Uvědomme si, že pokud s někým názorově nesouzníme, neznamená to, že ho musíme urážet, zesměšňovat nebo dehonestovat. Nabízí se otázka, jak si vlastně respekt osvojujeme. Nejspíš už v dětství, kdy nás rodiče učí hledat si vlastní kamarády, nikoho však předem neodsuzovat a vždy zkusit najít společnou cestu. Ale v první řadě zvládnout žít se sebou samým. Vždyť nikdo jiný s námi celý život nebude. Teprve když dokážeme přijmout sami sebe se vším, co k nám patří, můžeme přijmout i naše okolí. A tehdy snad konečně dojde ke smíření.

Studenti Lepařova gymnázia
Jičín, 13. 9. 2019                                                                                                                                                             

Text vznikl ve společnosti studentů a přátel Lepařova gymnázia, kteří dohromady vytvořili velmi příjemné a tvůrčí prostředí. Každý názor byl zde vítán a diskutován. Společnými silami jsme dokázali ucelit mnoho myšlenek tak, jak bychom je sami nejspíš nezformulovali. Byla to obohacující práce, za kterou se cítíme být velmi vděční.