Mohlo by se zdát, že všechny předměty v muzejních sbírkách jsou přesně určené, ale zdaleka tomu tak není. Nikdo neznáme všechno, a ne vždy pomůže odborná literatura. Ve sbírkách jičínského muzea jsou uloženy dva velmi zvláštní předměty, jejichž specifický tvar i výzdoba nastolují otázku, zda se skutečně jedná o hřbitovní svítilny, jak zní původní určení v muzejní evidenci s datací do 2. poloviny 19. století. Netradiční věžovitý tvar, použití symbolu srdce nad stylizovaným šestiramenným kolem v prořezávaných stěnách i otvor pro svíčku ve vrcholu působí v našem prostředí poněkud cizorodě. V dostupné odborné literatuře se tento typ svícnu neuvádí. Pátrání po jejich původu však přineslo své ovoce na internetu.
Jedná se o svícny, které jsou typické pro severskou a německou oblast, tedy germánskou kulturu, kde jsou označované jako Julleuchter (vánoční svícen) nebo také Turmleuchter (věžový svícen). Název byl vytvořen zřejmě až na konci 19. století, nebo na počátku století 20. Jejich historie podle některých zdrojů sahá do 16. století, ale severští národní obrozenci a také romantičtí novopohané 19. století jim přisoudili mnohem starší kořeny, odkazující k předkřesťanské době, kde měly představovat kultovní objekty při oslavách zimního slunovratu, svátku Jule. Odtud tedy Julleuchter. První zmínka se ale objevila až v roce 1888, kdy byl v časopise švédského literárního klubu Runa (založený J. A. Strindbergem) popsán nález svícnu tohoto typu v tamní oblasti Halland, který byl datován do 16. století, tedy do doby, kdy bylo ve Skandinávii rozšířeno používání svíček v domácnostech. Do 16. století, ale i v mladší době byly svíčky luxusním zbožím využívaným ojediněle, a to v kostelích, posléze i v bohatších domácnostech. Podobné archeologické nálezy jsou uloženy také ve sbírkách norských a dánských muzeí.
Vlivem novopohanského prosazování vánočního svícnu jako symbolu slunovratu sehrál svou roli v období nástupu nacizmu a během období Třetí říše v Německu. Nemalou měrou se o to zasloužil také historik Herman Wirth, působící v Nizozemí a Německu, který byl znalcem starověkých náboženství a symbolů, prosazovatelem starobylosti nordické rasy a nacionálním socialistou, který stál u zrodu SS. Zřejmě dopomohl k popularizaci vánočního svícnu v Německu. Jeho symbolika byla upravena pro potřeby nacistické ideologie. K popularizaci přispělo také vydání německého překladu výše zmíněného švédského článku v roce 1933. Od roku 1936 do roku 1945 tak vzniklo velké množství vánočních svícnů Julleuchter, které sloužily k propagaci ideologie SS.
Při bližším prozkoumání obou svícnů z jičínských sbírek skutečně nalezneme na jedné základně nohy dvě specificky stylizovaná písmena S (propletené Sig runy) odkazující k této temné minulosti.
Vánoční svícny z nacistické éry jsou keramické, neglazované, uvnitř duté, s kruhovým otvorem v základně, připomínající tvarem věž, na vrcholu s otvorem pro jednu svíčku. Kvalitou se velmi liší. Některé jsou vyrobené z plaveného jílu s různými příměsemi kamínků, ty nejkvalitnější pak z kameniny s kvalitním výpalem. Vyráběny byly litím polotovaru do formy, následně ručně začištěny a vypalovány. Na všech čtyřech stranách jsou zdobené symboly vycházejícími ze starogermánských run. Kolo odkazuje na runu Hagalaz, která symbolizuje krupobití (přírodní i krupobití střel v boji) a představuje vždy zásadní zvrat v životě a neštěstí. Srdce pak odkazuje k obnově života, představovat má domov a rodinný krb. Oba symboly společně měly v rámci nacistické ideologie vyjadřovat znovuobrození, mír, vítězství a nikdy neumírající sluneční světlo. Svícen měl být používán pro různé rodinné oslavy a svátky, ale především v době před zimním slunovratem a o svátku Julfest (severský svátek, který měl v době 2. světové války nahradit křesťanské Vánoce v Třetí říši, a byl slaven po dobu 12 dnů kolem slunovratu 21. prosince). Do slunovratu byla svíčka umístěna uvnitř svícnu, každý den se zapalovala jedna nová, a díky prolamovaným stěnám rozehrávala na zdech hru světla a stínu. V den slunovratu pak měla být přemístěna na vrchol svícnu, jako symbol nového slunce.
S výrobou těchto svícnů je spojena porcelánka v německém Allachu, kde je začali vyrábět v roce 1936 a zejména pak jeho pobočka v koncentračním táboře v Dachau, kam se výroba přesunula v roce 1937 pro značnou vytíženost allašského provozu a kde k výrobě byli nuceni místní vězni. Svícny byly také unikátní v tom, že byly věnovány členům, důstojníkům a příznivcům SS jako vyznamenání a měly být součástí domácích svatyní. Kromě toho dostávali držitelé těchto svícnů speciální krabičku se svíčkou a připojeným dopisem od Heinricha Himmlera.
Po konci 2. světové války a pádu Třetí říše byl provoz v Allachu i jeho pobočkách uzavřen a nikdy nebyl znovu obnoven. Jeho výrobky mají téměř shodné rozměry pohybující se kolem 222 mm na výšku a 111 mm na šířku. Čemuž odpovídají také oba svícny z našich sbírek s rozměry 225 mm a 223 mm výšky a 105 mm a 113 mm šířky. U obou svícnů je patrná jiná kvalita materiálu, jeho propracování i výpalu. Jeden je vyroben z jemné hlíny bez hrubších příměsí, s kvalitnějším výpalem a dekor je výraznější, zatímco u druhého svícnu byla použita méně kvalitní hlína s hrubší strukturou, dekor je nevýrazný, začištění není dostatečné a výpal není tak kvalitní. Oba nesou na nožce základny propletené runy Sig.
Tato vtlačená nebo rytá značka (značka germánské čistoty) má představovat známku kvality výrobku vyrobeného podle výtvarných návrhů a standardů SS. Pod runami se objevovalo ještě značení závodu, ve kterém byl svícen vyroben, ale nemusí to být pravidlem. Oba svícny z našich sbírek další označení nemají. Velmi ceněné jsou svícny značené velkým písmenem B s runami, což odkazovalo na výrobu v Sudetech na území okupovaného Československa, kde B je zkratkou Bohemia. Jednalo se o několik závodů v okolí Karlových Varů (např. Sedlec a Merklín) a vznikaly na zakázku pro příslušníky SS působící na území Protektorátu v letech 1938–1945. Do dnešní doby mají tyto předměty velkou sběratelskou hodnotu, i když po válce začalo vznikat mnoho kopií.
I přesto lze předpokládat, že oba svícny z jičínské sbírky patří k originálům z období 2. světové války. Po válce se oba svícny zřejmě dostaly do prostředí, kde o jejich původním účelu neměl nikdo povědomí a mohly tak získat novou funkci bez zatížení nacistickou mytologií a ideologií. Svícny však nebyly zřejmě příliš využívané ani původním majitelem, protože uvnitř nenesou žádné stopy očazení. Jeden z nich však nese hojné stopy vosku na povrchu, takže byl využívaný jako zajímavý a v našem prostředí netradiční svícen.
Hana Macháčková
RMaG je příspěvkovou organizací zřizovanou Královéhradeckým krajem